Skandální rozsudek připomíná heydrichiádu: proč stále musíme držet hubu a krok?

Obrázek uživatele Ivan Brezina
31.08.2015, 15:50

Česko není demokratická země – protože tu nesmíte nahlas říct, co si myslíte. Přesněji řečeno – říct to můžete, ale za svůj názor vzápětí dostanete „po hubě“.

Člen KSČM Michal Kesudis z Ostravy vyfasoval u obvodního soudu pro Prahu 6 roční trest vězení podmíněně odložený na 30 měsíců. Soudkyně Kateřina Kohoutková ho uznala vinným ze „schvalování trestného činu a z podpory hnutí směřujícímu k potlačení lidských práv a svobod“. Na Facebooku totiž Kesudis oslavoval smrt čtyř českých vojáků v Afghánistánu po útoku sebevražedného atentátníka loni v červenci (ZDE). Konkrétně napsal tohle:

„Tak jsem někde četl, že se osamocenému afghánskému vlastíkovi na jízdním kole podařilo odvařit naše čtyři žoldáky. Je to samozřejmě velký úspěch, neboť čeští žoldáci patří vedle amerických k těm úplně nejzkurvenějším. To co se jim stalo, to si po čertech zasloužili. Dobře jim tak! Smrt našich kluků v Afghanistánu prý nebyla zbytečná. Souhlasím a jsem vděčný afghánským odbojářům, že nás těch šmejdů zbavili. Bez nich nám bude líp. Smrt okupantům, čest odbojářům.“

Kesudisovo vyjádření je šokující, hnusné, odporné a zvrácené. Žalobce měl plnou pravdu, když u soudu řekl: „Jeho projevy považuji za naprosto nemístné. Špinil a urážel památku vojáků.“ Protože si na rozdíl od soudu nemusíme brát servítky, dodáváme, že podle nás se Kesudis veřejně projevil jako ubohé prase. Jenže je tu jiná zcela zásadní otázka:
Pokud v České republice nemáte právo se veřejně projevit jako ubohé prase, žijeme vůbec ve skutečné demokracii?

Píšeme o tom opakovaně, naposledy třeba ZDE nebo TADY. Zopakujme to ale znovu: svoboda slova je nedělitelná. Buď existuje, nebo neexistuje. Nelze mít svobodu říkat jenom něco. Jakmile státní moc zakazuje veřejné vyslovování určitých myšlenek, názorů a přesvědčení, jsme zpátky v totalitě.

Před listopadem 1989 se nesmělo říkat, že komunisti jsou zločinci a jejich režim je špatný. Dnes to sice můžete vykřikovat, jak chcete (a zaplaťpánbu za to!), jenže se zase nesmějí říkat jiné věci. Nebavme se teď o tom jaké, ale princip zůstává stejný: něco se prostě nesmí říkat. Stát se bojí síly slov. Jakoby snad slova měla sílu zabíjet. Jenže slova jsou prostě jen slova. Pokud se chcete tvářit, že máme „svobodu slova“, musíme vydržet i slova, která se nám vůbec nelíbí. Včetně těch Kesudisových – a zopakujme, že je považujeme za vrchol hnusu.

Všimněte si zarážející podobnosti. Po červnu 1942 bylo několik tisíc Čechů popraveno za „schvalování atentátu“ na nacistického říšského protektora Reinharda Heydricha. Dnes je Kesudis odsouzen za „schvalování atentátu“ na české vojáky. I když jde o dvě zcela nesouměřitelné věci (a to jak morálně, tak i výší trestu, respektive počtem obětí), princip je stejný. Vyjádříte názor a jste za to „po právu“ potrestáni. Skandální rozsudek nás prostě s jistou nadsázkou vrací do dob heydrichiády, tedy do fašistoidní a náckovské diktatury.

A navíc si všimněte neúprosné logiky. Pokud Kesudis „špinil a urážel památku vojáků“ (a má za to být po právu – po našem právu – potrestán), pak karikaturisté z Charlie Hebdo „špinili a uráželi památku Proroka“ (a byli za to po právu – tedy zřejmě po právu šaría – potrestáni). V obou případech šlo přece o svobodu slova. Takže francouzským karikaturistům ji přiznáme a českému komoušovi ne? Kde tedy jsou všichni ti Češi, kteří na jaře hlasitě křičeli „Je suis Charlie!“? Proč teď nevyšli do ulici s transparenty „Je suis Kesudis!“?

Existují podle vás věci, které by mělo být pod trestem zakázáno veřejně říkat?

Anketa se načítá...

Na závěr ještě jednou zdůraznňujeme, že vůbec neschvalujeme to, co soudruh Kesudis vypustil do internetového éteru. Proto bychom teď rádi připomenuli všechny naše padlé, nejen v Afghánistánu, protože je prostě slušnost jim vzdát úctu (byť to asi žádným zákonem nelze vyžadovat) – 8 českých pomníčků zahraničních válečných misí.


Komentáře

Doporučeno pro vás