Pokud znáte Opus Dei, nejspíš se zajímáte o otázky institucionalizované víry, anebo jste fanoušky Dana Browna a jeho Šifry mistra Leonarda. To je ta kniha, která pomohla tupcům cítit se vzdělaně, a taky film, ve kterém Tom Hanks dvě hodiny kouká na obrazy. Opus Dei, hlavní antagonisté filmu, jsou tam vyobrazeni jako nebezpečně fanatická katolická sekta. Jenže jsou takoví i ve skutečnosti? Inu… ano, vlastně ano.
Boží dílo
Opus Dei znamená v latině Boží práce. Ale ne tak, jako má třeba teď Petr Fiala ve vládě nebo jako má vrchní testovač tobogánů. Myslí se tím práce Boha. Případně Boží dílo. Ostatně, když o své mateřské sektě mluví sami její členové, říkají jí The Work, práce. Opus Dei totiž velice silně zapustila kořeny ve Spojených státech. Silně a kontroverzně.
Největší základnu má ale ve Španělsku a tam taky její příběh začíná. Tady v roce 1915 tehdy náctiletý chlapec Josemaría Escrivá uprostřed zimy údajně spatřil stopy bosého mnicha ve sněhu a poprvé slyšel Boží volání ke službě, takže se nechal učit knězem. Postupně vystudoval seminář i práva a v roce 1928 založil Opus Dei, malý kroužek, který učil, že i běžný člověk může dosáhnout svatosti, pokud bude svou práci odvádět dobře, chovat se křesťansky a bude věrný učení hnutí.
No, a pak ve Španělsku vypukla občanská válka, která se stala pro Opus Dei naprosto určující. Komunistické síly byly silně proti katolické církvi, takže všechny kněze pronásledovaly a popravovaly. Josemaría Escrivá tedy vykonával své kněžské povinnosti potají, brzy se stal oblíbencem fašistů a poté, co vyhráli válku, i generála Franca osobně. Opus Dei nepopírá, že vyrostlo pod Francovou ochranou, popírá ale, že by jejich zakladatel někdy podporoval Adolfa Hitlera a jeho zacházení s Židy, což je mu často vytýkáno. Důkazy na to nejsou, neustále se to vytahuje a popírá… Opus Dei má spoustu vlivu, ale taky spoustu nepřátel.
Právě v téhle době, v padesátých a šedesátých letech, se naformovalo vnitřní fungování Opus Dei. Sekta se pomalu radikalizovala, někteří věrní z ní museli vystoupit. Říká se, že Escrivá a jeho nálady podpořené silným alkoholismem byly horší a horší. Ale hnutí stejně nabíralo členy i popularitu. Navzdory tomu, jak se Escrivá choval v soukromí, navenek to byl nesmírně charismatický, vlídný a v neposlední řadě zábavný kazatel, který mluvil hlavně o Boží lásce a o tvrdé práci.
Uvnitř sekty se nicméně prosazovala bezvýhradná poslušnost vůči nadřízeným, důraz na brutální sebetrýznění, hlavně o sobotách, a pak spousta praktik, které byste čekali od jakékoli jiné sekty. Nábor jiných lidí, spánková deprivace, odvod peněz vedení… aspoň tohle tvrdí odpadlí členové. Také ale dodávají, že Opus Dei byla a je vrcholně pragmatická organizace.
Čím výš jste postavení, tím vyšší máte Boží poslání a tím víc si můžete dovolit hřešit, protože účel světí prostředky. Takže když jedete zakládat buňku do Jižní Ameriky, můžete si užít s místními dámami… a pak se jen vyzpovídáte a dáte si pár zdrávasů. To jsme si nevymysleli, to je opět výpověď někdejšího člena.
Ženy jsou na tom obecně uvnitř organizace mnohem hůř než muži. Escrivá razil teorii, že ženy jsou náchylnější k hříchu, takže by preventivně měly být vystaveny horšímu životu než muži. Takže zatímco muži spí na postelích, ženy často spí na prknech.
Opus Dei je ve své podstatě silně konzervativní grupa. Mezi jejich hlavní agendu patří boj proti potratům, sexuálním menšinám a podobně. Však je to katolická sekta, která vyrostla ve fašistickém režimu.
Ve jménu otce i syna i svatého Josemaríi
Tím se dostáváme k dnešku a k té slíbené Americe. Opus Dei působí v osmašedesáti zemích světa, ale právě ve Spojených státech zapustila silné kořeny pro své konzervativní hodnoty a důraz na moc a kariérní postup. Často chytají své členy jako mladé a tlačí je nahoru v politice, korporacích a církvi. Oficiálně se uvádí, že má sekta kolem sta tisíc členů, ale vzhledem k tomu, že v manuálu Opus Dei je nakázáno nevykládat všude o jejich poslání, může jich být mnohem víc.
Navíc byla organizace legitimizována Janem Pavlem II., který udělal z Opus Dei svou osobní prelaturu, což znamená, že není ani součástí církve, ani mimo ni, ani není řeholním řádem… prostě je to kult nalepený na katolickou církev. Kult v pravém slova smyslu, protože pro řadu členů je Josemaría Escrivá minimálně v praktickém duchu výraznější postava než samotný Ježíš. Escrivá zemřel v roce 1975, o sedmnáct let později byl blahořečen a v roce 2002 dokonce svatořečen… a tím byl kult v podstatě kanonizován.
Dnes tedy operuje v podstatě z posvěcení katolické církve a využívá její zdroje i její modus operandi. Příklad? Zrovna před čtyřmi lety informoval deník The Washington Post, že Opus Dei zaplatila za mimosoudní vyrovnání v případu sexuálního obtěžování někdejších členek hnutí téměř milion dolarů. A to je případ pouze jednoho člověka, katolického kněze Johna McCloskeyho. A pak ho Opus Dei prostě převelela z New Yorku do Kalifornie.
Protože členem Opus Dei může být i oficiální katolický kněz. Často se jimi stávají muži netradičně ve středním věku, dříve třeba úspěšní podnikatelé. Kritici se domnívají, že je to v podstatě odměna za spoustu odvedených peněz a přivedených členů. To je ale vnitřní jádro Opus Dei, majority členů takzvaných supernumerářů, tedy lidí, kteří si žijí své běžné životy, ale odvádějí organizaci spoustu peněz a dochází na mše. Jako u každé jiné sekty.
Podobné články
Martin Miko
Kateřina Horáková
Doporučujeme
Jan Fiedler
