Proč muži žerou ženské lži? Neřeš, nepřepínej a hlavně po ničem nepátrej! – G.cz
Vyhledávání

Proč muži žerou ženské lži? Neřeš, nepřepínej a hlavně po ničem nepátrej!

Ženy nelžou. Jen manipulují s realitou.
Zdroj: srbijadanas.com

Nikdy se nesnažte ženy usvědčit ze lži. Nepovede se vám to. A kdyby náhodou ano, zle si tím uškodíte.

Petr Bílek
Petr Bílek 21.6.2015, 16:30

Lež je velmi kvalitní obranný i útočný nástroj v jednom a ženy bez ní neudělají ani krok. Obranná funkce je jasná: lží zakrývají věci, kterými se (před námi) nechtějí chlubit, ať už to jsou předvčerejší sex s bývalým, zoufalá vnitřní prázdnota, nebo vadný povrch pokožky. Místo toho použijí historku o návštěvě kamarádky, bláboly hodné brouka Pytlíka („všude jsem byla, všechno znám“) nebo make-up s vysokým krycím faktorem.

Lež zároveň slouží jako útočný nástroj, přesněji řečeno jako návnada. My tuto návnadu sežereme, zákeřný trojháček se nám zaklesne pevně v tlamě a ony si nás pak mohou vodit, kam potřebují. Například do postele, z postele nebo k bankomatu.

Můžeme s tím nesouhlasit, ale je to zbytečné. My totiž vyžadujeme, aby nám lhaly. Chceme, aby se nám ony samy ukazovaly v tom nejlepším světle, a také toužíme slyšet: „Jsi skvělý, mám tě ráda, kdybychom se rozešli, moc bys mi chyběl,“ namísto pravdivějšího: „Nic zvláštního na tobě není, ale chci se zatím vyhnout těm nepříjemným pocitům, které by ve mně rozchod vzbudil.“.

A nejde jen o ženy. Předstírání (a tedy jistý druh lhaní) je nezbytné k tomu, aby se vůbec dalo žít snesitelně. Známe to už od dětství (dárky nosí Ježíšek, Rafík je v psím nebíčku, ta paní je tatínkova kamarádka, o tetě neříkej, že smrdí, i když to je pravda).
Když budete říkat nic než pravdu, nikdo s vámi mluvit nebude a pak vás oprávněně zavřou do blázince.

U spousty věcí navíc nemá vůbec smysl se ptát, jestli to je lež, nebo pravda. Například věty typu „Jsem ti věrná“, „Mám tě ráda“ nebo „Vůbec mi to nevadí“ můžou znamenat cokoli. Také zakrývání skutečného stavu fyzického těla pomocí oblečení a kosmetiky neodsuzujme a berme to jako užitečnou věc. Zvyšuje to totiž naše estetické uspokojení a spoustě žen to umožňuje vůbec vyjít mezi lidi.

Jen krystalický naivka si může myslet, že právě ta jeho nelže. „Já ji přece znám!“ vykřikne hned. Udivující je, že takto naivní jsme všichni. Jsme přesvědčení, že svoje ženy známe. Jsme ochotní připustit, že všechny jsou nevěrné (a lžou), ale když dojde řeč na tu naši, hned ji bráníme slovy „ona je ale jiná než ostatní“. Ale existuje nějaký důvod, proč by měla být právě ona jiná? Neexistuje.

Je ovšem jeden druh lži, lež ,kriminalistická‘, kde má hledání pravdy smysl, protože je jakýmsi řešením hádanky. Podobně jako u vraždy chceme vědět, jak to bylo doopravdy a co je jenom výmysl.

Jak tedy poznat, jestli vám žena lže? A máme to vůbec zjišťovat?

Vděčné téma různých rádoby chytrých příruček je, že lhaní je možné rozpoznat z mimiky a gest. Podle některých výzkumů člověk lže, když vám něco říká a bezděky si při tom sahá na nos nebo si mne oko. Samozřejmě to neznamená, že lže stoprocentně, ale určité vodítko tato gesta prý poskytují. Teorie tohoto přístupu tvrdí, že jisté mimovolné pohyby neovládáme, a ony nás prostě prozradí. U nezkušených lidí se lhaní projevuje ještě tím, že se k vám natáčejí bokem, vyhýbají se vašemu pohledu a rukama pořád něco žmoulají nebo na něco sahají.

Jenže takhle dneska lháři nelžou a lhářky už vůbec ne. Tímto způsobem se možná dal odhalit padouch z filmů pro pamětníky, ale ne mladá holka v roce 2015. Ta, stejně jako skutečně dobrý prodejce zboží, neodkládá svou roli po představení v šatně, ale nosí ji jako svou vlastní tvář, a dokonce si možná opravdu myslí, co říká! Taková se žádným typicky ,lhářským‘ chováním neprozradí. Lhářky nejsou nervózní, neuhýbají očima, nezakoktávají se.

Experimenty amerického psychologa Paula Ekmana z devadesátých let ukazují, že i nejzkušenější znalci lidského chování, jako jsou vyšetřovatelé, agenti zpravodajských služeb či psychiatři, se v 15 - 30 % případů při odhalování lži zmýlí a lež neodhalí.
Běžní lidé v tom plavou úplně: jsou jen o málo úspěšnější, než kdyby lháře a pravdomluvné vybírali zcela náhodně.

Z toho plyne, že k velmi vysoké úrovni moderních lhářek se přidává naše naprostá nepřipravenost lži odhalovat. Nejsme na to připraveni ani evolučně, nenaučili nás to rodiče a vůbec jsme nastaveni spíše na důvěřování než na podezírání. A navíc, jak jsme řekli, od ženy chceme být obelháváni, a ona nám naše přání vrchovatě plní.

Odhalit ji můžete zkusit tím, když sám na sobě prozkoumáte, jak se chováte a co říkáte, když lžete, ale z toho poznáte jen malou část jejího repertoáru. Jako vyšetřovatel budete mnohem účinnější, když se spíš než na její neverbální projevy zaměříte na to, co říká. Když totiž člověk lže, je docela těžké vymyslet si vylhanou realitu v celku tak, aby do sebe všechno zapadalo. A ještě těžší to je pod časovým nebo jiným tlakem.

Postupujte tedy jako policajti, kteří se podezřelých ptají na spousty zdánlivě nedůležitých věcí a ze lži je usvědčí podle drobných rozporů. Lhářka do drobných detailů sama raději nezabíhá. Pokud byla na horách skutečně jen s kamarádkou, jak tvrdí, bude vás ještě několik dnů otravovat spoustou bezvýznamných příhod, které se tam staly, a detailů, na které si vzpomněla.

Pokud tam byla ve skutečnosti s nabíječem a vám tvrdí, že tam byla s kamarádkou, bude v popisu pobytu mnohem stručnější - chybějící detaily by si totiž musela věrohodně vymyslet a logicky je poskládat. A to je namáhavé. Pokud chcete opravdu zjistit pravdu, odhalíte nesrovnalosti, a tedy lež, několika dobře mířenými otázkami.

Ale radíme vám: nedělejte to. Nechtějte vědět, jak to bylo. Kromě možného nechutného zjištění se, na rozdíl od policejního vyšetřování, tato situace zpravidla zle otočí a otázky začne klást ona. A pak je jedno, že jste zcela nevinný.

My o sobě víme, že jsme věrní, spolehliví a nelžeme. Ženy však nás soudí podle sebe a myslí si přesný opak a my je v tom při nečekaném výslechu ještě utvrdíme.
Dopouštíme se totiž tzv. Othellovy chyby. Určitě to znáte: nic jste neudělali, a najednou vás někdo obviní, že jste například ukradl v práci foťák. Vy jste tím obviněním zaskočeni a velmi vám záleží na tom, abyste přesvědčil ostatní, že jste opravdu nic neukradl. Ocitáte se tím ve stresu a úzkosti. Začnete zmatkovat, znervózníte, začne se vám třást hlas, prostě začnete se chovat úplně stejně, jako byste foťák skutečně ukradl. Tím dodáte další důvod, aby si okolí myslelo, že jste zloděj. .A ocitáte se pod ještě větším tlakem. Vaše výpověď pak neobstojí ani na detektoru lži, i když jste docela nevinný.

Stojí proti nám i předsudky, podle kterých nás okolí obecně hodnotí. Když přijdete domů až ráno se stopami rtěnky na oblečení a podezřelými škrábanci na zádech, zachová se vaše přítelkyně úplně stejně jako běžný občan, který v přítomnosti pěti cikánů pevně uchopí peněženku v kapse. Nezajímá ji, že jste se poškrábal sám, protože vás svědila záda (a rtěnka není rtěnka, nýbrž barva ze sedačky kolotoče na Matějské, kam jste po cestě do hospody jen tak s kamarády zašel). Skutečnost budete vysvětlovat hodně těžce.

Lidi nezajímá často složitá, bizarní a nepravděpodobná realita, ale stereotypy a pravděpodobnost. Čínské přísloví správně nabádá: když jste v cizí melounové zahradě, neshýbejte se, abyste si zavázali tkaničky! Nikomu totiž nevysvětlíte, že jste nechtěl ukrást meloun.

Do odhalování lží žen se raději nepouštějte, nebo se ony pustí do vás.
Myslete si svoje a nepátrejte po tom, jak to je doopravdy. Berme to tak, že klamání je součástí hry. A snažit se za každou cenu odhalit klam je možná čestné, ale zároveň to je taky nesportovní.

A TADY máte důkaz, že český prezident Miloš Zeman je lhář prolhaná. I s razítkem!

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu