Rembrandt: Portrét člověka. Tak byla nazvána reprezentativní výstava Národní galerie Praha, věnovaná nizozemskému malíři a grafikovi Rembrandtu Harmenszoonu van Rijnovi. S foťákem v ruce, uměním v duši a střízlivým očekáváním v hlavě jsem se předloni vydal zjistit, do jaké míry tuctovou výstavou Portrét člověka je. Byl jsem překvapen? Ano. Stála výstava za návštěvu? Nepochybně.
(Ne)obyčejná?
V dnešní době je již originální a rozumná malířská výstava spíše minoritním jevem, často se totiž hraje na zvučná jména, velikost plátna a moderní promo – prostě mainstream. O to příjemněji překvapí logicky uspořádaná, systematicky promyšlená a překvapivě rozsáhlá výstava věnovaná jednomu z nejvýznamnějších nizozemských malířů.
Přiznám se, že jsem výstavu navštěvoval s lehce skeptickým předsudkem. Očekával jsem typickou výstavu proslulého malíře o pěti místnostech s několika přepážkami, na kterých visí nejpopulárnější obrazy, které se podařily sehnat. Ne snad proto, že by tento přístup byl standardem Národní galerie, nicméně vzhledem k neobvyklé situaci způsobené koronavirovou pandemií jsem neočekával nadprůměrnou péči. A ruku na srdce, u takto zvučných jmen, jako je Picasso, van Gogh nebo právě Rembrandt, jde výstava velice jednoduše odfláknout. Výhodu to mělo jednu – výstava mohla jen příjemně překvapit, což se také stalo.
Kvalita i kvantita
Rembrandtovi bylo totiž v paláci Kinských věnováno přibližně patnáct místností, které svým obsahem poměrně suverénně představují nizozemský Zlatý věk, průřez Rembrandtovy tvorby, jeho současníky i odkaz, který se projevuje i v současném umění. A kvalita rozhodně netrpí na úkor kvantity.
A co vlastně bylo na výstavě k vidění? Představeno zde bylo nejen Rembrandtovo umění malby, ale také grafika, které se Rembrandt věnoval velice intenzivně. Byl i vášnivým a celoživotním kreslířem, proto na výstavě měly zastoupení i jeho kresby. Ústředním motivem byl nepřekvapivě portrét. Portrétům a autoportrétům se totiž napříč životem Rembrandt věnoval opravdu hojně. Pomocí jeho děl i děl Rembrandtových současníků byla výstava jakousi sondou do vnitřního života vyobrazovaných lidí. Příjemnou tečkou byla finální část výstavy, ve které současní umělci a jejich autorská interpretace Rembrandtova díla ukazovali, na kolik významným malířem Rembrandt byl a stále je.
Kdo byl Rembrandt?
Rembrandta není třeba představovat. Rembrandt je fenomén. Génius, kterého opěvoval i samotný Vincent van Gogh. Řekl: „Rembrandt je umělec, který se noří do hloubi všech tajemství natolik, že dokáže vyslovit i věci, pro které v řeči neexistují slova.“
Středobodem výstavy bylo holandské 17. století, označované tradičně jako Zlatý věk. Také díky tomuto období rozkvětu umění, vědy a poznání měl Rembrandt spolu se svým kolegou Janem Lievensem ideální zázemí. Do oka vás také mohl zasáhnout počet vystavených portrétů a autoportrétů. Nejde ani tak o specifický výběr pořadatelů výstavy, ale o Rembrandtův koníček. Až do moderního umění je tvůrcem, který sám sebe zobrazil nejčastěji. Namaloval přes čtyřicet autoportrétů, více než třicet provedl v leptu a další v kresbě. V průběhu života se však měnila alespoň Rembrandtova motivace, se kterou sám sebe v obrazech zobrazoval. Zpočátku se jednalo o figurální studie, kdy se velmi často zobrazoval z různých pohledů a v pestré škále emocí či grimas. Postupem času se začal více věnovat působení světla a stínu na lidské tváři a do svého výrazu či výrazu jiných se pokoušel vnuknout život, pocity, symboliku nebo poselství.
Falešná vyumělkovanost
„Když měl malovat nahou ženu, což se někdy stávalo, nevybíral si jako model žádnou řeckou Venuši, ale pradlenu nebo sešlapávačku rašeliny ve stodole. Toto bláznovství nazýval ‚podle přírody‘, všechno ostatní prý je falešná vyumělkovanost,“ tak zněl komentář k Rembrandtově dílu z roku 1681. Rembrandtovy obrazy tak návštěvníkům dávají i možnost proniknout „za oponu Rembrandtovy tvořivosti“ a nahlédnout do jeho myšlenek a zvyků.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
