Pitt má problémy... IN SPACE!

Brad Pitt hraje jak o život a my bychom nemohli být šťastnější. Hollywoodská hvězda první kategorie ve svých nejlepších letech ze sebe na plátně vydává maximum talentu i umu. Dokazuje to i existenciální sci-fi drama Jamese Graye Ad Astra, kde se Pitt představuje v roli osamělého astronauta s pevně nasazeným skafandrem a tunovou koulí splácanou z nevyřešných osobních traumat uvázanou u nohy. V roli majora Roye McBrida se Pitt vydává na druhý konec vesmíru v rámci mise, která může být spásná, nebo naopak zcela zničující jak pro lidstvo, tak pro něj samotného.

Pokud se jen lehce orientujete ve sci-fi žánru, už teď máte zřejmě na mysli několik filmů podobného typu - Gravitaci, Marťana, možná i relativně čerstvého Prvního člověka nabízejícího zábavný náhled na osobnost Neila Armstronga. Vůbec nejjasnější paralely ale můžeme vidět mezi Ad Astra a Nolanovým Interstellarem. Ano, řada podobností by se tu najít určitě dala; atraktivní a kreativní prostředí neznámého, hlubokého vesmíru, prostor pro propracovaný soundtrack úzce spolupracující se zvukem, hledání odpovědí na ty nejzákladnější filozofické otázky, neskutečný vizuál, vysoce estetickou kameru. Kde ale Nolan nabízel napínavý, skoro až akční thriller plný emocí, kterým jsme rozuměli, tam má Gray k dispozici jen ty pěkné obrázky. Proč to tak dopadlo?

"A jaké z toho máte pocity?"

Nemusíte být pravidelnými čtenáři bulváru, abyste věděli, že Pitt má za sebou velmi nepříjemné osobní drama ve formě rozchodu s manželkou a matkou jeho dětí Angelinou Jolie. Vzhledem k tomu, že se svého času jednalo o nejslavnější a nejobdivovanější pár showbyznysu, byla celá věc velmi ostře sledovaná médii a bylo to nepříjemné. Pitt z toho vycházel jako ten pokud ne vyloženě špatný, tak rozhodně horší, mluvilo se o problémech s alkoholem i fyzickém násilí. Všechno jsou to drby, faktem ale je, že se herec na čas stáhnul a zřejmě to neměl lehké.

Ve světle toho se pak jen těžko dá na Ad Astra dívat jako na něco jiného, než jako na dvouhodinové nakouknutí do Pittových schůzek s terapeutem. Nelze se zbavit dojmu, že obdobně jako by hudebník v takové situaci vydal album, spisovatel sbírku básní, natočil si film takovou osobní filmovou zpověď. Je ostatně producentem filmu.

GALERIE Ad Astra

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Na jednu stranu se nabízí otázka - proč by to mělo být špatně? Brad Pitt je v nejlepší formě, neustále balancování mezi strachem, pochybnostmi a precizním sebeovládáním, určujícími vlivy protagonistova charakteru i jednání, hraje skvěle. Ano, je to hloubkový rozbor mysli jednoho astronauta. A filmů, v nichž tvůrci existenciální velké otázky týkající se (ne)osamělosti lidstva ve vesmíru i odcizení jednotlivců v rámci společnosti přetaví do srozumitelnější formy tak, že je navážou na osobní drama postavy, budeme vídat čím dál tím víc, protože to jsou věci, které aktuálně řešíme (měli bychom) a v blízkém budoucnu je budeme řešit ještě víc.

Na stranu druhou ale Pittovo herectví prostě nestačí a je degradováno tím, jak předžvýkaně působí scénář snímku. Na to, jaký potenciál k hlubšímu přesahu Ad Astra měl, je počin příliš doslovný, předvídatelný. Vše servíruje až moc jasně, nenechává divákovi prostor pro doplňující otázky a bohužel ani pouhou touhu tyto otázky v první řadě klást. Když výtečný herec v hlavní roli, soundtrack Maxe Richtera a ani podmanivý vizuál nedokážou vytvořit atmosféru, která by vtáhla, chyba bude pravděpodobně v tom, kdo psal scénář a kdo to vlastně celé dával dohromady, kdo to vedl. Byl to jeden a ten samý člověk a v obou případech odvedl mizernou práci. Sorry, Jamesi Greyi.

A tady si přečtěte recenzi na jiný film, v němž Pitt zazářil - Tarantinovo Tenkrát v Hollywoodu.