Dva průměrné filmy v jednom, provázané atraktivním vizuálem a tvrdě nepřiléhavou hudbou. Tak se dá jednou větou popsat sci-fi novinka Půlnoční nebe. Výpravný snímek, v němž George Clooney režíruje sám sebe coby jednoho z posledních žijících pozemšťanů, mohl být strhující podívanou s tíživým environmentálním poselstvím. Ačkoliv k tomu má v první třetině našlápnuto, jeho neduhy jsou tak výrazné, že se nedají přehlédnout.
Zírání do propasti průměrnosti
George Clooney patří k těm hollywoodským hvězdám, které svou popularitu zkusily využít k naplnění ambice ve filmech nejen hrát, ale rovněž je režírovat - a vyšlo jim to. Od své tvůrčí prvotiny, krimi thrilleru Milujte svého zabijáka z roku 2002, ušel Clooney přes Dobrou noc a hodně štěstí, Den zrady, Památkáře a Suburbicon hodně dlouhou cestu a dostal se až k adaptaci knižního bestselleru Lily Brooks-Dalton, čtyři roky starého románu Good Morning, Midnight. Pod názvem Půlnoční nebe (v originále The Midnight Sky) a produkčními křídly Netflixu hvězda stříbrného plátna poprvé točila opravdu výpravný kousek, poprvé v rámci sci-fi žánru, a také poprvé režírovala sama sebe ve výrazné hlavní roli.
Ve chvíli, kdy se lidstvo pere s pandemií nového typu koronaviru, se příběh umírající planety, kterou člověk sám zničil a nyní stojí tváří v tvář vlastnímu vyhynutí, může jevit jako trefa do černého. I kdyby to nebylo dobré, zafunguje to. Nebo ne? Scénář svádí dohromady dvě příběhové linky, které se vzájemně dotýkají jen málo, což je znát natolik citelně, že Půlnoční nebe v jeden moment působí jako dva samostatné průměrné filmy v jednom. Bez jakéhokoliv kontextu se divák setkává s několika postavami, ke kterým si nedokáže vytvořit ani sebemenší pouto.
To nejprve nevadí. Clooneyho osamělý vědec čelící nejen svojí vlastní smrti, ale i konci celé civilizace, si jistou dávku odosobnění vymiňuje záměrně. Zpočátku je samota muže odsouzeného zírat do ledové pustiny těžká a takřka hmatatelná. V momentě, kdy se ukáže, že není až tak osamělý, ovšem nezbývá, než se ptát; o co se to tady vlastně celou dobu Clooney-režisér snažil?
Totéž platí o posádce kosmické lodi, která je zoufalá, daleko od domova a odříznutá od spojení se Zemí, dokud najednou není blízko domova a spojení znovu nenaváže. V první třetině filmu pečlivě budovaná atmosféra bezbřehé, nepřekonatelné vzdálenosti a bezvýchodné opuštěnosti se během jedné scény naprosto rozplyne. Charaktery, o kterých divák nic neví a dosud je vnímal pouze jako pro komerční úspěch filmu nezbytné figury v jinak takřka lyrickém snímku, najednou začínají prožívat osobní dramata a pochody, které by divák zřejmě měl prožívat spolu s nimi, ale v takovém nastavení to prostě a jednoduše nejde, a to ani přes kvalitní herecké výkony.
Z výpravného sci-fi je rázem předvídatelné rodinné drama plné emocí, jehož celospolečensky závažné poselství závratnou rychlostí bledne a mizí v arktické vánici. Drama, které nemá se sci-fi nic společného, je pouze zasazeno do atraktivního sci-fi prostředí. Půlnoční nebe disponuje několika nádhernými obrazy, bohužel je zcela přebíjí příšerná hudba. Nechce se věřit, že jejím autorem je na jedenáct Oscarů nominovaný skladatel Alexandre Desplat, který má na kontě například Královu řeč, Benjamina Buttona, poslední dva filmy ze série o Harry Potterovi, Malé ženy či Tvář vody.
Hudební motivy k jednotlivým scénám nesedí tak výrazně, že to tahá za uši i laika. Nevyrovnaná intenzita, kýčovitost - místy až lacinost - především ale doslovnost, s níž hudba předjímá, co přesně se stane v dalším záběru, to vše může za to, že snímek jako celek budí dojem, že je takříkajíc pro blbečky. Skoro by se zdálo, že hudbu někdo postahoval zadarmo z internetové databanky asi tak 30 minut před odevzdáním finální verze. Zřejmě proto ani tvrdě dojímavé smyčce nedokážou vehnat do oka divákova jedinou slzu a působí hlavně otravně.
Clooney jako režisér v minulosti dokázal, že se umí poučit ze svých chyb, zlepšovat se, a že chce svoje hranice posouvat. S Půlnočním nebem se pustil do poměrně velkého projektu a vyplul do neprobádaných vod. Při první větší vlně bohužel pouští kormidlo a od nadějného původního kurzu se odchyluje natolik, že se k němu ve zbytku dvouhodinové stopáže už nedokáže vrátit. Ke dnu sice úplně nejde, ale plácá se v tom jak ryba na mělčině. Škoda.
Podívejte se na nejlepší seriály na Netflixu pro začátek roku 2021.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
