Rodina Wallenbergů

Raoul Wallenberg se narodil 4. srpna roku 1912 ve švédském městě Lidingö do velice vlivné rodiny Wallenbergů. Rod Wallenbergů patřil k nejbohatším a nejváženějším rodům ve Švédsku. Raoulův otec byl námořním důstojníkem, jeho děd byl významným velvyslancem a strýc s tetou založili banku Enskilda. Přestože se měl dle rodinné tradice stát bankéřem, on sám se vzhlédl v umění. Proto také v roce 1930 vystudoval obor ruština-kreslení a o pět let později architekturu na Michiganské univerzitě ve Spojených státech amerických.

Jak to někdy bývá, začal se Wallenberg živit v úplně jiném oboru, než který vystudoval. V Jižní Africe pracoval pro švédskou firmu prodávající stavební materiál. Působil také na pobočce v izraelském (tehdy se jednalo o Britský mandát Palestina) přístavním městě Haifa. Zanedlouho vypukla druhá světová válka, která dolehla na celý svět, rodinu Wallenbergů nevyjímaje. Důležitým bodem ve Wallenbergově životě byla jak jeho cesta do Haify, tak setkání s maďarským Židem Kolomanem Lauerem v roce 1941. Ten řídil exportní firmu a stal se Wallenbergovým společníkem.

Wallenbergovy cesty do střední Evropy

Raoul Wallenberg v té době zaujímal poměrně prestižní postavení, byl totiž mezinárodním ředitelem obchodní společnosti pro střední Evropu. Několik obchodních cest podnikl také do Maďarska, nejčastěji jezdíval do Budapešti. Jak známo, historický, společenský a politický vývoj v Maďarsku za druhé světové války je zřetelně pokřivený. Maďarské království se před vypuknutím války stalo členem Osy a od roku 1938 přijalo velkou řadu protižidovských zákonů. Do roku 1944 bylo do Osvětimi deportováno přes 400 tisíc maďarských Židů.

Střední Evropa byla totiž na počátku druhé světové války z pohledu Třetí říše v podstatě neohroženým územím, postup německých vojsk byl skrze země Visegrádské čtyřky směrem na východ k Sovětskému svazu jak „procházka růžovou zahradou“. Na významnější odpor narazil Wehrmacht jedině v Polsku. Odpor Poláci kladli sice velice odhodlaně, ovšem jezdectvem divizi těžkých tanků prostě neporazíte. Z Česka se stal protektorát, Maďarsko bylo členem Osy a příběh Slovenské republiky není třeba dlouze popisovat. Snad je třeba jen připomenout, že byla taktéž na straně nacistického Německa.

Maďarské peklo na zemi

V době Wallenbergových cest do Maďarska bylo tedy na maďarském území poměrně „bezpečno“, žádné dlouhotrvající krvavé boje v ulicích měst a plošné bombardování zde neprobíhaly. Roku 1943 však došlo k osudové prohře německých vojsk u Stalingradu, po níž začala sovětská vojska hnát Němce. Tedy alespoň ty, kteří neumrzli, zpět na západ. Maďarsko se tedy inspirovalo italskou taktikou „ve vhodné chvíli se přidat na stranu vítěze“ a nacistickou koalici opustilo, načež v březnu roku 1944 reagoval Hitler – z jeho pohledu poměrně pochopitelně – obsazením Maďarska. V souvislosti s obsazením začali nacisté v téže době pod vedením prominentního nacistického funkcionáře Adolfa Eichmanna uskutečňovat v Maďarsku „konečné řešení“ židovské otázky.

mohlo by vás zajímat

Majstrštyk Mossadu: Adolfa Eichmanna propašovali do Izraele v převleku zdrogovaného stevarda

Situace v Maďarsku se z „klidové zóny“ velice rychle zhoršila na peklo na zemi. Masové deportace Židů zde dosahovaly obrovských čísel a nacističtí sympatizanti byli ve svém živlu. Když organizace War Refugee Board začala v návaznosti na situaci v Maďarsku hledat vhodného velvyslance, který by se ohroženým Židům na maďarském území pokusil pomoci, padla volba na Wallenberga, především z důvodu jeho spolupráce s obchodníkem Kalmanem Lauerem a s tím souvisejících obchodních cest. Wallenbergovi byl udělen status diplomata a on se krátce nato odebral plnit nový úkol do Budapešti.

Wallenberg jednal na vlastní pěst

Do Budapešti dorazil v červenci, kdy se počet přeživších Židů pohyboval okolo 230 tisíc. Strašidelná skutečnost je, že počátkem roku jich zde žilo přes 700 tisíc. Na švédském velvyslanectví v Budapešti vytvořil Wallenberg kancelář, která se zaměřila na hledání způsobů a následnou organizaci záchrany židovských obyvatel. A těchto způsobů našel Wallenberg opravdu hodně. Ohroženým obyvatelům rozdával diplomatické dokumenty, dokonce měl odvahu sám rozdávat ochranné pasy z železničního vagónu lidem, kteří měli směřovat do vyhlazovacích táborů. Velice ochotně pomáhal ženám i sirotkům, zabránil likvidaci budapešťského ghetta, zbudoval 32 chráněných domů, na které byly z důvodu bezpečnosti umístěny cedule a nápisy jako například „Švédská knihovna“ či „Švédský výzkumný ústav“.

Vše, co konal, se vyhýbalo diplomatickým regulím. Wallenberg totiž pochopil, že kdyby čekal na pokyny a schválení shora, nezachránil by kvůli byrokratické zátěži nikoho. Jednal z čistě vlastní iniciativy, na vlastní pěst, z podstaty své povahy a nasazoval vlastní život. Formou úplatků a cenných kontaktů například s manželkou maďarského ministra zahraničí skrýval a chránil židovskou komunitu maďarské metropole. Dokonce začal autem objíždět pochody smrti směřující k rakouským hranicím, kde lidem rozdával nezbytnosti, jakými bylo kupříkladu oblečení, jídlo, léky a pasy, které jim v tu chvíli zaručovaly nedotknutelnost. Válku přežil bez jakékoli úhony, o to cennější je jeho hrdinství, jež zachránilo přes sto tisíc maďarských Židů.

Wallenbergovo zatčení Sověty

V ideálním světě by Wallenbergův příběh skončil pravděpodobně někde na chaloupce v rozsáhlých švédských lesích nebo na pláži v Tel Avivu. Život ale opravdu není jen růžový a ani Wallenbergův konec bohužel není šťastný. Po likvidaci jednoho giganta ze středu Evropy přišel další gigant z Východu – Sovětský svaz. Těsně před koncem války, 17. ledna roku 1945, se Wallenberg pokusil kontaktovat Rudou armádu s úmyslem zajištění ochrany pro židovské ghetto. Jednalo se také o poslední den, kdy byl viděn svými spolupracovníky. Spatřili ho, jak je odvážen sovětskými vojáky na vojenské velitelství v Debrecínu. Následně byl, také kvůli tomu, že studoval na univerzitě v americkém Michiganu, jako americký špion zatčen a odvezen do Moskvy, kde pravděpodobně 16. července roku 1947 zemřel.

Podle druhé verze dobrovolně odcestoval uprostřed ledna roku 1945 Wallenberg za sovětským maršálem Rodionem Malinovskim. Koncem ledna vydalo Ministerstvo zahraničních věcí Sovětského svazu prohlášení, v němž je Wallenberg prohlášen za chráněnce Rudé armády. Od té doby o něm ovšem neexistují již žádné další informace. V období po druhé světové válce po Wallenbergovi jeho rodina ustavičně pátrala. Našli se svědci, kteří tvrdili, že byl Wallenberg spatřen v moskevském vězení či ve vězení ve Vorkutě. Údajně se mohl stát Wallenberg Stalinovým výměnným zbožím za sovětské špiony chycené ve Švédsku, Stockholm ovšem na výměnu nepřistoupil. Nejvýznamněji po Wallenbergovi pátral jeden z členů komise Peter Cvi Malkin, člen Mossadu. Shromažďoval informace a indicie vedoucí k Wallenbergovi a údajně dokázal, že Wallenberg, vedený v záznamech sovětských věznic jako Van Der Berg, zemřel později než v roce 1947. Prohlášení sovětských úřadů o Wallenbergově úmrtí na infarkt v roce 1947 si tedy silně odporuje s prohlášením z roku 1966, kdy údajně Moskva usilovala o jeho výměnu za sovětského špiona Stiga Wennerströma.

mohlo by vás zajímat

Vzpomínka na „českého Schindlera“: Kazatel Jan Jelínek během 2. světové války pomohl přežít desítkám uprchlíkům

Spekulace o živém Wallenbergovi

Wallenbergovo úmrtí nebylo nikdy oficiálně potvrzeno, někteří vězni ze sibiřských gulagů tvrdili, že muže odpovídajícího popisu Raoula Wallenberga viděli v 80. letech. Roku 2001 mezinárodní komise sestavená ke zjištění Wallenbergova osudu nedospěla k žádným výsledkům, a tak zůstává nad Wallenbergovým zmizením otazník. Peter Malkin, člen izraelské tajné služby Mossad, který se podílel na operaci vedoucí k únosu Adolfa Eichmanna z Buenos Aires, na konto Wallenbergova života prohlásil: „Eichmana jsou plné noviny a o Wallenbergovi ani slovo. Stránky novin plní ten, kdo posílal lidi do plynu, a svět zapomíná na toho, kdo je před plynem zachraňoval.“