Český fotbal letos vyhlásil křížovou výpravu za koeficientem UEFA a vytouženým přímým postupem do Ligy mistrů. Pohárová sezóna ještě ani vlastně nezačala a už je jisté, že i při větší dávce štěstí uvidíme maximálně Spartu soupeřící s kluby z Balkánu či týmy z pátých a šestých míst nejvyspělejších fotbalových zemí. Plzeň, Liberec a Mladá Boleslav zamávaly Evropské lize celkovým skóre 6:17, Sparta v dobře rozehraném dvojzápase o 4. předkolo Ligy mistrů se švédským Malmö FF neudržela dvougólový náskok z Prahy a přestože měla 40 minut na vsítění postupové branky, nepodařilo se jí ani pořádně vystřelit. Boleslav přeci jen neměla proti francouzskému Lyonu moc šancí ani na papíře, Liberec a Plzeň, kteří vloni zanechaly v Evropě velmi slušný dojem, ale dostaly nařezáno od neznámých rumunských klubů Astra Giurgiu a Petrolul Ploješť - ze čtyř zápasů uhrály pouze bod. Přitom právě s Rumunskem se o potřebné místo v žebříčku přetahujeme. Petrolul Ploješť Po ostudě reprezentačního týmu v kvalifikaci o MS v Brazílii, během níž ČR například jednoznačně prohrála na domácí půdě s Arménií, přichází další morová rána. Pokud Sparta nezvládne nizozemské Zwolle, bude letošní pohárová sezóna bez jediné české účasti. Národní tým sice není zcela pravidelným účastníkem vrcholových turnajů, ale do loňska alespoň nebylo jeho účinkování v kvalifikaci takový trapas. Není to zas tak dlouho, co hrála Sparta pravidelně Ligu mistrů, Slavia má zas slušnou sbírku skalpů z Poháru UEFA či Evropské ligy, své si odehrál i Slovan Liberec a v posledních letech hlavně Viktoria Plzeň. Je to vše pouze hloupá shoda okolností? Nachází se česká kopaná v krizi či dokonce přicházejí temné časy? Ono to rozhodně není první rok, co televizní „odborníci“ omílají dokola mantru o „výměně generace“. Samozřejmě fotbal má svoje cykly, které začínají i končí. Dlouhodobá znatelná nadvláda klubů jako Ajax Amsterdam, AC Milán či FC Barcelona vždy nakonec skončila a přišly hubenější časy, ale v perspektivě maximálně dvou let se týmy dokázaly nejen rovnat světové špičce, ale zase jí porážet. Na letošním MS skončil španělský cyklus a i když ne úplně úctyhodně, stále s dvěma tituly mistrů Evropy a jedním mistrů světa na pažbě. Český fotbal se však trápí již delší dobu. To, že nevyprodukoval další generaci z MS 1990 či ME 1996 je celkem pochopitelné, ale fakt, že nejvýraznějšími postavami národního týmu jsou „poslední Mohykáni“ Tomáš Rosický, který tradičně stráví tři čtvrtiny sezóny laborující se zraněními a brankář Petr Čech, který je sice stále solidní, ale rok od roku zvyšuje percentil kiksů (momentálně mu hrozí sesazení z postu jedničky v Chelsea), je již alarmující. "Oblíbený" trenér reprezentace Petr Bílek. Spasitel Pavel Vrba ještě nebyl otestován v ostrém zápase, ale očekávání brzké pozitivní změny zatím moc nevzbudil. Výrazná postava nevzešla z českých trávníků již několik let a ani nejsilnější týmový duch se bez individualit neobejde (krátkodobou výjimkou z pravidla budiž Řecko). Jenže na genetiku se nelze vymlouvat stále. Kořeny problémů našeho fotbalu jsou rok od roku hlubší. Aniž bych se chtěl zastávat předsedy FAČR Miroslava Pelty, který je přeživším symbolem funkcionáře „Ivánkovské“ éry a má problém dát dohromady jednoduchou větu. Rozhodně nebudí naději v to, že tento pán to tu zrestauruje, ale ukázat si prstem na jediného viníka v této situaci jednoduše nelze. Pelta je stejně jako Damková či Berbr pouze součástí zrezivělého mechanismu, z kterého když vypadne zlatka, nejrychlejší ji okamžitě ukryje do nerozbitného prasátka. Místní fotbalové vedení je pouze odrazem stavu společnosti – a zvláště té, kterou baví kopaná. Fanoušek Polska kopající ležícího Rusa či Miroslav Pelta inkognito? Například lístek na atraktivní Lyon stál v Mladé Boleslavi 150 korun. Klub pravděpodobně ví, že v případě, že by šel s cenou nahoru, malinký pětitisícový stadion by zaplnil jen stěží. Vzhledem k tomu, že valná většina českých klubů nemá multimilionové kontrakty se sponzory a obnos za televizní práva na Synot ligu taktéž nepředstavuje nějaké gargantuovské finanční injekce, musí se spolehnout obzvlášť buď právě na příjmy z prodaných vstupenek či na milodary svého majitele. Například Daniel Křetínský „utopil“ ve Spartě za svoje desetileté působení již téměř miliardu, což je částka, se kterou by některé ligové kluby byly schopny operovat i 25 let, ale tým, který by byl absolutně dominantní v lize a konkurenceschopný v Evropě nevybudoval. Krom toho Sparta se může těšit alespoň z „pražského“ publika, které je ochotno platit vyšší vstupné a na české poměry navštěvuje Letnou v celkem velkém počtu. V Čechách jsou i stadiony, kde by člověk dokázal fanoušky spočítat prstem a ani lístky v cenně jednoho piva a balíčku cigaret diváky navíc nepřilákají. "Početný" kotel fanoušků Dukly Praha na Julisce bohužel není výjimkou. Zde vzniká jakýsi začarovaný kruh. Fotbal u nás je stále do určité míry stigmatizován nálepkou zábavy pro dělnickou a nižší střední třídu. Například v Itálii nebo ve Španělsku tomu tak nebylo prakticky nikdy a Británie či Německo tuto škatulku zlikvidovaly již před dvaceti lety. U nás se fotbal dostal do jakéhosi mezistádia, ve kterém zůstal hibernován. Ještě v první polovině 90. let chodilo v Brně na zápasy občas i téměř 30 000 lidí. Kopaná však již postupně nebyla jednou z mála zábav, které komunisté schvalovaly. Možností, jak trávit volný čas, bylo čím dál tím víc a zatímco mnoho předrevolučních fanoušků na stadiony zanevřelo, nejoblíbenější hra světa u nás na rozdíl od jiných evropských zemí nepřilákala tak znatelné počty ze středostavovských a vyšších tříd. I přesto se český klubový i reprezentační fotbal dostal na velmi slušnou úroveň, ale majitelé nedokázali včas reagovat a místo toho, aby kluby řídili jako soběstačné firmy, cpali do nich peníze ze svých ostatních podnikatelských aktivit (Sparta) či je naopak vytunelovali (Slavia). V mnohých případech stačí dva roky bez příjmů z evropských pohárů a přijdou finanční problémy a nekonečná zmatečná a panická hledání řešení. Takové střílení naslepo – jednou vsadit na cizince skautované skrze Youtube, jindy na vlastní odchovance či na „vyzrálé“ hráče z ligy, jako je David Lafata. Bohužel pokud má něco fungovat, musí se tomu dát čas, což se u nás stává velmi výjimečně. Jeden, dva náznaky, že vše nejde tak rychle jako podle představ a přichází restart. Jako kdybyste nechali doběhnout Usaina Bolta třicet metrů a vrátili jej zpět na čáru a pak znovu. Bylo by úplně jedno, jak rychle by běžel. Vyprodaný moderní stadion Arsenalu Londýn To vše se logicky podepíše na tom možná nejdůležitějším – kvalitě ligy. Týmy, které si dlouhodobě nejsou schopny udržet výkonnost – ať již jsou to dvě či tři sezóny za sebou či trpí nedostatkem kvality širšího kádru a tudíž nezvládají kvalitně hrát víc než jednu soutěž, jsou pak jako na kolotoči, ze kterého nelze vyskočit. Ale o tom až v příštím díle... A proč Česká televize ničí dojmy z přenosů mistrovství světa ve fotbale? To bychom taky chtěli vědět! Komentář k tomuto ZDE.