Vánoční prázdniny jsou v plném proudu. Děti a vlastně i rodiče užívají volných dní a na hory, jak se zdá, konečně dorazila zima. Ideální čas pro to přestat se válet doma u televize, sebrat dětem ovladače od playstationů, případně vypnout wi-fi a vyrazit užívat si oblíbených zimních sportů. Bohužel, někdy se stane, že příjemný pobyt na lyžích zkomplikuje zranění. Přečtěte si rozhovor s profesorem MUDr. Petrem Havránkem, CSc., předním dětských chirurgem a traumatologem. Profesor Havránek je přednostou Kliniky dětské chirurgie a traumatologie Thomayerovy nemocnice, jehož hlavním tématem jsou právě dětské úrazy. Některé jsou ale způsobené i tím, že pohyb se pro část dětí stává pomalu sprosté slovo a svoji roli hraje občas i laxnost a nedůslednost rodičů...
Profesor Petr Havránek stojí v čele Kliniky dětské chirurgie a traumatologie v pražské krčské nemocnici již od roku 2003. Za tuto dlouhou dobu mu prošla rukama pěkná řádka malých pacientů a celé řadě on a jeho tým zachránil život. Ročně je na klinice hospitalizováno přibližně 3600 pacientů a provedeno cca 2 600 operací. Některá zranění má na svědomí právě sport, ale svoji velkou roli hraje jednoznačně také smutná skutečnost, že dnešní děti jsou mnohem více nesportovní a přibývá i dětí, které jsou prostě obézní a tím pádem méně pohyblivé.
Pane profesore, jak to tedy se zimou a sporty je? Který je z vašeho pohledu nejnebezpečnější, co se zranění týká?
To, který úraz je v zimě nejnebezpečnější, se stále mění. Nejlépe to je patrné na sjezdovém lyžování. Před 20 lety byla typickým lyžařským úrazem zlomenina bércových kostí z nesprávně seřízeného bezpečnostního vázání. Tyto úrazy dnes téměř vymizely, zato vidíme závažná poranění ze srážek lyžařů a snowboardistů, často ve vysoké rychlosti. Léčili jsme malou holčičku, která stála na kraji sjezdovky a srazil jí rychle jedoucí lyžař. S trojitou zlomeninou kostí obou dolních končetin jsme jí léčili téměř rok. A takových úrazů přibývá, sjezdové lyžování a snowboarding se stávají nejnebezpečnějším zimním sportem.
Je zima obecně "vítěz" v pohledu způsobených zranění?
Rozhodně ne. Jaro a letní prázdniny stále zimu předčí, hlavně svým začátkem cyklistické sezóny, trampolínami a šplháním na prolézačky a zdi. Ani skateboardy a různá jiná prkna a kolečkové brusle nezůstávají pozadu.
Která zranění jsou právě v zimě nejrozšířenější?
Při lyžování dochází často k poranění hlavy, především pokud lyžař nemá helmu, ale i k poranění horních a dolních končetin. Na snowboardu se často zraní rameno, na bruslích zápěstí, loket a opět hlava. Na sáňkách stehenní kost, pánev a páteř.
Jsou na vině, myslíte, i rodiče? Jak jsme na tom vlastně s používáním ochranných prvků, jakoujsou například helmy, různé chrániče na lyže?
Nepochybně dnes helma patří k nepodkročitelné výbavě lyžaře. V některých státech, myslím třeba v Itálii, je to dokonce vyžadováno zákonem. Stejně tak chránič zad u snowboardistů. I správné rukavice dokáží zabránit většině poranění prstů. U nás se situace v používání těchto ochranných pomůcek v posledních letech hodně zlepšila, ale stále je hodně dětí, které je nenosí. Tam potom mají jejich rodiče velký dluh.
Blíží se oslavy konce roku. Stále, a to i přes to, že se neustále apeluje na nepoužívání domácky vyráběných rachejtlí, jezdí pacienti se zraněními, která jsou způsobeny právě výbušninami?
Spíše, než podomácku vyráběné výbušniny, bývá příčinou těchto zranění průmyslově vyráběná pyrotechnika, ale neoprávněně použitá poloprofesionální a profesionální třída. Často to jsou levnější výrobky bez řádné certifikace, především však nesprávně použité, bez dodržení bezpečnostních předpisů.
Máte pocit, že jsou dnešní děti více nemotorné? Pozorujete, že by přibývalo zraněných dětí například proto, že mají nadváhu, nejsou zvyklé se hýbat?
Ano, mám pocit, že přibývá obézních dětí, dětí, které se méně hýbou a věnují svůj volný čas počítačovým hrám a jiné nesportovní zábavě. Takové děti jsou určitě méně šikovné a snáze se zraní. Dobře se to ukazuje vždy na začátku zimních prázdnin a u povinných školních lyžařských kurzů, kterých se musejí účastnit i jinak nesportující děti.
Stojíte dlouhá léta v čele Centra dětské chirurgie a traumatologie v Thomayerově nemocnici - na co jste opravdu pyšný v souvislosti s klinikou?
Nevím, jestli jsem pyšný, ale určitě jsem rád, že se nám podařilo soustředit závažně poraněné děti na pracoviště, které je úzce zaměřené hlavně na léčbu dětského traumatu. Také se podařilo za obětavého přispění sponzorů, hlavně nadačního fondu Kolečko, dovybavit kliniku a zlepšit prostředí, ve kterém se děti léčí. Naši malí pacienti z toho všeho určitě profitují, jejich poranění jim i rodičům pak nepřipadá tak závažné, rychleji se léčí a vrací do bezstarostného života.
Abychom to trochu odlehčili - vzpomínáte si na nějakou kuriozitu z ordinace, u které jste se i zasmál nebo která vám přišla neuvěřitelná?
Je bohužel pravda, že většina kuriozit a neuvěřitelných příběhů se odehrává spíše na opačné straně, v rovině vážné a nešťastné. Ale pozitivně mě vždy nabije každý příběh, kdy poraněné dítě i jeho rodiče snášejí i těžký úraz srdnatě a s humorem a vypadá to, jako bychom se ani nezabývali léčbou vážného onemocnění.
Máme před sebou poslední dva dny roku. Jak je budete trávit, pane profesore?
V mém věku už naštěstí nemusím sloužit pohotovostní služby a svátky mohu strávit na chalupě na Šumavě. I když ani ty desítky svátečních služeb, které jsem měl, nebyly špatné. I v nemocnici bývá jiná, sváteční nálada.
Co byste závěrem našeho rozhovoru popřál do roku 2020, pane profesore?
Rád bych popřál všem dětem bezstarostný nový rok 2020, plný vzrušujících zážitků a her. Ty sportovní jsou lepší, než virtuální, počítačové. A rodičům pak co nejméně starostí, hlavně žádné karamboly a úrazy.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
