Koncem dubna, přesněji v noci z 25. na 26. 4., budou v losangelském Dolby Theatre vyhlášeni letošní vítězové Cen Americké filmové akademie (dále Ceny AFA), lidově Oscarů. V hlavní kategorii je nominováno osm filmů a všechny rozhodně stojí za to vidět. Nebo je alespoň mít v povědomí. V oscarovém speciálu se s kousky, které se utkají o titul Nejlepší film roku 2020, seznámíte. Výraznou, možná vůbec největší šanci na vítězství, má road movie režisérky Chloé Zhao Země nomádů, která již získala dva Zlaté góby – za režii a pro nejlepší drama.
Země nomádů
Ne depresivní, ne smutné – melancholické. Road movie režisérky Chloé Zhao Země nomádů s Frances McDormand v hlavní roli je jedním z osmi snímků nominovaných v kategorii Nejlepší film na letošních Oscarech. Má velké šance uspět. I kdyby ale náhodou nevyhrál, už teď se zapsal do dějin americké kinematografie. Bodoval totiž na Zlatých glóbech; nikoliv počtem získaných cen, ale silou kategorií, v nichž zvítězil. Jednak se stal Nejlepším dramatem, především ale vynesl trofej Zhao, a ta se tak stala teprve druhou ženou v historii Zlatých glóbů, které se to podařilo.
Země nomádů dostává řadu přezdívek. Nejlepší je asi „Útěk do divočiny pro starochy“, samozřejmě to ale není tak úplně přesné. Zhao kromě režie napsala i scénář, a sice podle stejnojmenné knihy novinářky Jessicy Bruder. Ta se před několika lety stala bestsellerem, když čtenářům odhalila svět amerických nomádů; většinou lidí v důchodovém věku, kteří křižují Státy ve svépomocí vylepšených dodávkách, co jsou jim zároveň domovem, a na základní živobytí a benzín si vydělávají krátkodobými brigádami třeba ve fast foodech nebo manuální prací při zemědělských sklizních. To, co může znít až romanticky, je ve skutečnosti sociální drama o přežití, samotě a vypořádání se s blízkostí smrti; svojí i těch druhých.
Právě skon někoho blízkého – a spolu s ním to staré dobré uvědomění si, že život je krátký – je důvodem, jenž nomády nutí vydat se na cestu. Je to ale jen jedna rovina věci. Tou snad i výraznější je fakt, že nemají nic; nemají důchod, nemají kde žít, neseženou práci. Je to výpověď o realitě určité sociální skupiny, a skrze ni potažmo také o stavu země tak obrovské, že v ní můžete cestovat několik dní a nenarazit při tom na živou duši.
Zhao si v Zemi nomádů dává hodně záležet, aby ani na jedné straně nesklouzávala k patosu. Její hrdinka prožívá věci intenzivně, ale autenticky. Čelí hladu, zimě, vyrovnává se se ztrátou a především s onou všeobjímající samotou, jež se ukazuje být větší zhoubou než nemajetnost. Přesto se nehroutí a vnímá krásy kočovného života; půvaby přírody, svobodu, do značné míry neomezené možnosti. Režisérka střídá civilní, osobní momenty s okouzlujícími velkými záběry krajiny a pracuje s minimem hudby v podobě komorního piánka Ludovica Einaudiho. Výsledek působí plnou vahou, což je dáno i tím, že Zhao vyjma hlavní herečky a několika dalších výjimek ve vedlejších rolích pracovala s neherci z řad skutečných nomádů. Rovněž nechala Frances McDormand po celou dobu natáčení žít v dodávce a vykonávat stejné práce, které ve filmu dělá i její protagonistka.
Snímku hraje do karet také načasování; Země nomádů by měla sílu kdykoliv, ale v době, kdy celý svět prochází úplným restartem, po němž se nic nevrátí do starých kolejí, působí o to mocněji. Nomádi tak, jak jsou zobrazeni ve filmu, jsou komunitou, se kterou se divák může ztotožnit. Nejsou to extrémisté; neutíkají ze společnosti z aktivistického zápalu, nechtějí věci měnit a stejně tak si uvědomují, že pokud chtějí přežít, tak to zcela bez té společnosti nepůjde. Proto si poctivě vydělávají, věci si neberou, ale navzájem je vyměňují a co dostanou si stejně chtějí odpracovat, i kdyby jen protislužbou nebo laskavostí. Je to komunita tvořená generací naučenou celý život pracovat, což je návyk, jehož se na stará kolena nejde tak úplně zbavit. S dostatečně otevřenou myslí je ale možné se z něj alespoň částečně vyvlíknout, obrátit pomyslnou kartu a vytěžit z něj vše potřebné pro to, aby zbývající dny, měsíce a roky měly smysl, což je to jediné, co se na konci počítá. To je výborná filozofie, na niž část zejména západního světa vlivem pandemické krize začíná pomalu také přicházet.
Dámy vpřed
Zhao se skrz Zemi nomádů zasloužila o opravdu příjemný a v jistém ohledu výjimečný filmový zážitek, kterýžto výkon by měl být po zásluze oceněn. V 93 let trvající historii Cen Americké filmové akademie bylo v kategorii Nejlepší režie dosud nominováno pouze sedm žen, přičemž zvítězila jen jedna; Katheryn Bigelow v roce 2010 díky filmu Smrt čeká všude. Na přehled všech sedmi statečných se podívejte do následující galerie:
Zlaté glóby, které už 78 let udílí Hollywoodská asociace zahraničních novinářů, na tom nejsou o moc lépe – kromě Zhao si tady cenu za režii dosud odnesla pouze Barbra Streisand v roce 1984 za film Jentl. Letošní ročník byl tak vpravdě revoluční; v režisérské kategorii byly totiž vůbec poprvé nominovány rovnou tři filmařky; Emerald Fennell za Nadějnou mladou ženu, Regina King za One Night in Miami, a právě Chloé Zhao, která má velkou šanci ke Glóbu přičíst i to oscarové vítězství. A rozhodně ne jen proto, že je žena.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
