Opěvovaný i nepochopený Otokar Březina: Narodil se jako Václav Jebavý, zemřel jako uznávaný génius – G.cz
Vyhledávání

Opěvovaný i nepochopený Otokar Březina: Narodil se jako Václav Jebavý, zemřel jako uznávaný génius

Zdroj: Otokar Březina, fotografie, Neznámý autor, Public Domain

Před 92 lety, 25. března roku 1929, zemřel v Jaroměřicích nad Rokytnou jeden z nejvýznamnějších představitelů českého a evropského symbolismu. Byl jím Otokar Březina, rodným jménem Václav Jebavý. Geniální básník celý život balancoval na pomezí nezměrného uměleckého i intelektuálního významu a oprávněného nepochopení. Složitost a náročnost Březinova díla mu sice nepřinesla uznání široké veřejnosti, zato mu však přinesla osm nominací na Nobelovu cenu za literaturu. Tu však Otokar Březina ze samotné podstaty své osobnosti nikdy nechtěl, naopak ji odmítal. Pravdou je, že básníkův život není dílem štěstěny, stejně jako ani jeho básně nejsou dílem veselé mysli. Mísí se v nich pocity osamělosti, pesimismus a pochybnosti o smyslu tvorby. Koneckonců, dílem štěstěny nebylo ani Březinovo rodné příjmení.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 25.3.2021, 08:07

Počátky v Počátkách

Otokar Březina je možná širší veřejnosti spíše než básněmi znám svým rodným jménem… narodil se totiž jako Václav Jebavý, což vám může, ať chcete nebo ne, v životě všelijak zavařit. V užších kruzích znalých poezie a zejména pak mezi mistry básníky byl ovšem Březina považován za nadčasového génia a umělce, jehož dílo snad ani obyčejný smrtelník nedokáže plně vstřebat.

Snad by se pro lepší pochopení hodila analogie… v 50. a 60. letech minulého století muzice kraloval jazz, líbivé ploužáky a probouzející se rock and roll, zatím však v takové odlehčené verzi. Znenadání celou scénu rozbořili revoluční Beatles, kteří kolem roku 1966 znatelně překopali vlastní styl a prorazili s komplexními alby doplněnými o indické nástroje, lyrické obrazy a epické skladby, inovativní hudební formy, filosofické a umělecké přesahy i o skryté zprávy v textech.

S Otokarem Březinou je to v lecčem podobné. Jednoduše řečeno, není to básnický popík, ale kultivované umělecké dílo s nejvyšším možným intelektuálním a filosofickým přesahem, jež se ve své době vymykalo obyčejům. I Otokar Březina navíc „přehodnotil“ své rané dílo, víceméně ho nechal pohřbené daleko za sebou, a vydal se úplně jiným směrem.

Otokar Březina se narodil jako Václav Jebavý, to je opravdu smolný začátek života. Bylo to 13. září roku 1868 v Počátkách. Navzdory nepříznivému příjmení měl alespoň dětství víceméně bezstarostné. Rodina Jebavých sice neoplývala žádným přebytečným bohatstvím, ale jinak si víceméně všichni členové domácnosti žili, jak se patřilo. Březina byl hoch vpravdě bystrý, již na základní škole se projevila jeho abnormálně vysoká inteligence. Básně, které již v té době skládal, byly tak zdatně zpracované, že kantory ani nenapadlo považovat jej za autora oněch básní.

„Tak si sbal věci, Vašíku, a padej na reálku“

Nadaný Otokar, tehdy však ještě Václav, byl vzhledem k okolnostem poslán na reálku do Telče. Studentský život jej doslova pohltil. Nutno podotknout, že studentský život tehdy neznamenal živoření na koleji a každodenní výlety do hospody na to nejlevnější pivo, nýbrž silné vlastenecké cítění, smysl pro hodnotu vlastního národa a umělecké nadšení.

Po úspěšném složení maturity se rozhodl pro učitelské povolání a roku 1887 získal v Jinošově u Náměště nad Oslavou své první pracovní místo. Ačkoli zde strávil pouze rok života, pocity, které zde zažíval, poměrně přesně korelují s jeho celoživotním rozpoložením. Totiž pocity osamělosti. Napsal zde několik děl, jež ale později pravděpodobně zničil, také se pokoušel o díla s humorným či karikaturním vyzněním. V maličkém Jinošově se také potkal se svou celoživotní múzou, Annou Pamrovou. O osm let starší žena zaujala mladého Otokara Březinu svou vzdělaností, sečtělostí a přehledem. Mezi oběma se zrodil jakýsi vztah, který nelze dost dobře popsat. Ani čistá láska, ani čisté přátelství, možná snad od obojího trochu, nicméně si vytrvale po zbytek života vzájemně dopisovali. Možná to na povrchu vyznívá trochu úsměvně, nicméně tehdy nebylo moc jiných způsobů, jak udržovat stálý kontakt.

Mrtvé mládí:

„Hrou třpytných konstelací se nebes krása stkvěla,
do času ztichlých vod z ní kapal hvězdný čar,
kde v rakvi skleněné, jak světlic mrtvá těla,
mé mládí leželo v rubáši zhaslých jar.“

Přerod v uznávaného génia

V roce 1888 složil v Praze doplňovací učitelskou zkoušku a přesunul své působiště do moravského městysu Nová Říše. Samota se ještě prohloubila, a navíc jí nyní čelil bez Anny Pamrové, což Březinovo rozpoložení vůbec nevylepšilo. Ani následný vývoj událostí Březinův život nekatapultuje do šťastné a veselé dimenze, právě naopak. Roku 1890 básníkovi umírají v jednom týdnu oba rodiče a pocit osamocení a úzkosti se stupňuje. Jakousi útěchu nachází Březina v samostudiu, četbě a tvůrčí činnosti. Část svých nejvýznamnějších děl vytvořil básník právě v tomto období.

Kuriozitou je tolikrát zmiňované Březinovo jméno, s nímž očividně a zcela pochopitelně nebyl spokojený ani on sám. Březina však nebyl spokojený víceméně nikdy s ničím, jednalo se o silně až úzkostlivě sebekritickou osobnost. Nejprve tedy vystupoval pod pseudonymem V. J. Danšovský, od roku 1892 začal psát pod pseudonymem Otokar Březina.

Roku 1901 se znovu přesouvá, tentokrát jako učitel měšťanské školy do Jaroměřic nad Rokytnou, kde pomalu ale jistě dorůstá v geniálního umělce a světově uznávaného básníka. Zde se také setkával se svými přáteli, kteří si ho vysoce považovali – například s Karlem Čapkem, F. X. Šaldou či Jakubem Demlem. Navštívil jej zde také T. G. Masaryk. V Jaroměřicích setrval až do konce života, přestože obdržel mnohem zajímavější, lákavější a výnosnější nabídky z různých koutů země. Odmítl například profesuru filosofie umění na Masarykově univerzitě.

Chvíle slávy (Ruce):

„Chvíle slávy jsem měl, kdy duše volná v majestátu svém
nad staletími se vznáší světelným, vířícím cyklónem,
odvěké vegetace rozmetá a hospodář na nivách času,
v červenci pohledu svého nechává zráti nová bohatství klasů.“

Dílo opěvované i nepochopené

Roku 1919 obdržel Otokar Březina čestný doktorát filosofie, v roce 1923 se stal řádným členem České akademie věd a umění a osmkrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu, pokaždé však rezolutně odmítl. Sám se k ceně vyjadřoval v dopisech následovně: „...myšlenka o ceně, o níž se zmiňujete, byť sebeupřímněji míněná, je vyložené šílenství. Ani slova o tom; každé působí mi bolest. Nechci, aby mé jméno bylo vůbec uváděno ve spojení s takovými věcmi. Tam není mé místo.“ Nakonec roku 1925 odešel do penze. V roce 1928 ještě obdržel velkou Státní cenu; částku 100 tisíc korun věnoval spolku Svatobor, jenž podporoval české spisovatele a jejich rodiny. Otokar Březina zemřel v šedesáti letech 25. března roku 1929 na vrozenou srdeční vadu jako jeden z největších představitelů českého symbolismu. Březinova smrt je zároveň považována za pomyslné završení tohoto kulturního směru.

Dílo Otokara Březiny by se těžko popisovalo i v rozsahu knihy, nemá tedy cenu se snažit veškerou jeho významnost nacpat do jednoho odstavce. Březinova tvorba je zvláštní skrumáží inteligentní filosofie, náboženské symboliky a zdatné poetiky s často inovativními veršovými útvary. Je zřejmé, že se inspiroval jak Svatoplukem Čechem a polskými autory, Mickiewiczem, Krasinským či Slowackým, tak francouzskými symbolisty, mezi které patřil například Charles Baudelair. Inspiraci, zejména pak tu filosofickou, čerpal také z děl Arthura Schopenhauera či Friedricha Nietzscheho. Snad největší apel nad všechny své filosofické úvahy ale Březina klade na jednoduchý souboj muk, bolestí a utrpení s činy a gesty lásky. Zdůrazňuje smysl každého jednotlivého života a vyzývá k plnosti žití v přítomnosti.

Březinova tvorba stojí na pomezí umění a filosofické meditace, navíc nespadá do skupiny těch nejveselejších, nejjednodušších a nejsnáze vstřebatelných básní, s kterými se lze setkat. Mísí se v nich pesimistické pocity osobního rozkolu, osamělosti a únavy s pochybnostmi o smyslu tvorby. Vcelku se jedná o extrémně složité dílo, jež je intelektuály a filosofy po právu opěvováno, zároveň běžnými a svátečními čtenáři po právu nepochopeno. Z kulturního a historického hlediska však Březinovo dílo spadá umělecky i myšlenkově k těm nejnáročnějším a nejvýznamnějším hodnotám evropského literárního symbolismu.

Podobné články

Doporučujeme

Další články