Walesa musí být prezidentem

Během revolučního roku 1989 se Polsku stala do té doby naprosto nepředstavitelná věc. V prvních polosvobodných volbách, které proběhly v červnu, získala demokratická opozice Solidarita všechna pro ni vyhrazená místa v Sejmu a v Senátu dokonce její kandidáti obsadili všechna křesla kromě jednoho. Polsko tak mělo prvního nekomunistického premiéra ve Východním bloku, kterým se stal katolický intelektuál Tadeusz Mazowiecki. O měsíc později byl znovu zaveden zrušený post prezidenta, jenž v nepřímých volbách na základě dohody komunistů se Solidaritou získal komunistický generál Wojciech Jaruzelski. Byl považován za nenáviděný symbol tvrdého potlačení protestů na začátku 80. let, který v zemi nechal vyhlásit válečný stav. Heslem té doby se stalo „váš prezident, náš premiér“.

Velice brzo ale bylo jasné, že pokračující vlna revolucí v celé Evropě povede k dalšímu demokratickému vývoji v Polsku. Věděl to hlavně Lech Walesa, hlavní tvář Solidarity, který všechno v roce 1980 započal, když se tehdy ještě jako pouhý elektrikář z Gdaňsku chopil vedení celého demokratického hnutí. Když bylo jasné, že komunisté jsou již definitivně mimo hru a Jaruzelski tak musel odstoupit, rozhodl se kandidovat na prezidenta v nových přímých volbách, které se odehrály na podzim 1990. Sám Walesa, jenž se doma i v zahraničí těšil bezprecedentní popularitě a respektu, tehdy přišel se sloganem „Nechci, ale musím“. K symbolickému dovršení celého přechodu ke svobodě se Walesa prostě musel stát prezidentem, jiná možnost nebyla.

Nepopulární prezident

Ve volbách tehdy ale Walesa i přes svou obrovskou popularitu překvapivě vyhrál až v druhém kole – jeho hlavní soupeř, bývalý spolupracovník Tadeusz Mazowiecki, propadnul na třetí místo. Walesa se tak musel utkat se Stanisławem Tymińskim, polsko-kanadským podnikatelem, který překvapivě předběhl populárního premiéra díky svým populistickým slibům o rychlém zbohatnutí a tajemnému černému kufříku. Ten s sebou všude nosil a neustále všem tvrdil, že v něm má „utajené dokumenty“ o ostatních kandidátech. V druhém kole ale jeho prapodivná konspirační kampaň nezafungovala a Walesa získal přes 74 % hlasů. Stal se tak prvním nekomunistickým prezidentem země od druhé světové války.

GALERIE Lech Walesa

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Počáteční nadšení ale vystřídala těžká povolební kocovina – pokračující ekonomické problémy, politická nestabilita a především Walesova komplikovaná osobnost provázely celé jeho vládnutí. Zreformovaná levice, které se v roce 1993 podařilo dostat k moci i bývalé členy Solidarity, se s prezidentem neustále dostávala do konfliktu. Post hlavy státu, byť vybaven některými silnějšími pravomocemi, neměl podle polské ústavy sloužit k nějakému aktivnímu panování, ale spíše k uklidňování politické situace – s tím se ale Walesa odmítal smířit a opakovaně se snažil utvářet politické směřování státu, což naráželo na neustálý odpor parlamentu. Jeho pokus o zformování vlastní politické strany BBWR pak skončil totálním fiaskem. Popularita kdysi milovaného politika prudce klesala.

Potupná prohra

Další volby v roce 1995 tak Walesa nakonec těsně prohrál s Aleksanderem Kwaśniewskim. Ten Poláky přesvědčil, že je třeba hledět do budoucna, a proto se musí konečně oprostit od minulosti a tedy i od stávajícího prezidenta. Sám Walesa si to u Poláků zavařil i svým chováním během volební kampaně, kdy se ke svému soupeři, bývalému členovi komunistické strany, choval celkem neslušně – když mu na konci jedné z televizních debat Kwaśniewski chtěl podat ruku, vynadal mu Walesa, že si může jít trhnout nohou. Po prohře Walesa nejprve prohlašoval, že se vrátí ke své práci elektrikáře, ale nakonec se rozhodl přednášet.

Do politiky zkusil vstoupit ještě jednou, a to v roce 2000, kdy opět kandidoval proti Kwaśniewskému – tentokrát získal však pouhé jedno procento hlasů a s velkou potupou polskou politiku nadobro opustil. Dnes si Poláci svého hrdiny váží, ale všichni se shodují na tom, že jeho čas již patří minulosti.

A tady si přečtete o tom, jak nechal Husák odvolat prezidenta Svobodu.