A když už se zdá, že se přeci jenom vyhneme divokému brexitu bez dohody, přijdou na scénu Francouzi – přesně něco takového si teď musí říkat každý příčetný občan Spojeného království. Podle posledních zpráv se totiž francouzský prezident Emmanuel Macron rozhodl vetovat britskou žádost o dočasný odklad brexitu. A není to poprvé, co Francouzi přibouchnou Britům dveře od Evropy; něco podobného udělal samotný Charles de Gaulle před více než půlstoletím. Dvakrát.
De Gaulle a Anglosasové
Tradiční britská rezervovanost vůči kontinentální Evropě způsobila, že se Británie i přes Churchillovy sny o Spojených státech evropských zpočátku odmítala podílet na projektu sjednocené Evropy. Až počátkem šedesátých let se britská vláda, znepokojená klesajícím vlivem ostrovního království na světovém dění, což bylo způsobené suezskou krizí a postupným rozpadem impéria, rozhodla podat přihlášku do Evropského hospodářského společenství (předchůdce dnešní Evropské unie).
Vláda Harolda MacMillana oficiálně navázala rozhovory s evropskými partnery v roce 1961 a po dvou letech chyběl ke vstupu Britů do EHS jen souhlas všech šesti členských států. Zatímco země Beneluxu, Itálie i Západní Německo nadšeně vítaly vstup silné Británie, Francie zastoupena nekompromisním prezidentem Charlesem de Gaullem, hrdinou druhé světové války, měla s přistoupení Anglosasů (jak de Gaulle Brity po celý život nazýval) problémy.
A tak 14. ledna 1963 vystoupil generál de Gaulle na tiskové konferenci, kde jednostranným vetem oznámil odmítnutí vstupu Spojeného království do EHS – Británii označil za zcela odlišnou od zbytku Evropy a tedy nekompatibilní s evropským projektem, jelikož dle de Gaulla by vstup Britů ohrozil společnou zemědělskou politiku. Vrcholem vystoupení bylo, když de Gaulle s mírně posměšným výrazem řekl do kamery jediné slovo, které zcela vystihlo jeho postoj k britskému členství – "Non". Zbylých pět zemí, šokovaných de Gaullovým výstupem, nakonec stáhlo svou podporu britskému přistoupení a Británie tak zůstala nadále mimo Evropu.
Kromě oficiálně deklarovaných obav se de Gaulle bál, že by se vstupem Británie došlo ke vzrůstajícímu vlivu Spojených států na projektu sjednocené Evropy – francouzský prezident viděl Spojené království jako jakéhosi trojského koně Američanů, a když se americký prezident Kennedy pokusil svého francouzského kolegu přesvědčit ke změně názorů, paradoxně to utvrdilo de Gaullovo odmítavé stanovisko.
Možná největší roli sehrála de Gaullova až fanatická snaha udržet francouzské místo mezi světovými velmocemi, která pramenila z jeho celoživotního traumatu, jenž mělo své kořeny v druhé světové válce. Po kapitulaci Francie v roce 1940 se de Gaulle odebral do Londýna, kde se s velkými obtížemi pokoušel vést francouzský zahraniční odboj – bohužel vinou své hrdosti a představě o výjimečnosti své vlasti se velice často dostával do střetu, jak s britským premiérem Winstonem Churchillem, tak i s americkým prezidentem Franklinem D. Rooseveltem, který ho dlouho odmítal uznat za hlavu francouzské vlády.
Britové tak byli v absurdní situaci – na jednu stranu poskytli de Gaullovi a jeho vojákům prostředky a zázemí na Britských ostrovech, na stranu druhou zažívali od de Gaulla pohrdání a povýšenost, jelikož se francouzský generál snažil prezentovat jako zcela nezávislý na pomoci svých spojenců, snad i kvůli tomu, aby si mezi svými občany udržel pověst nepodrobeného vůdce, který se nemusí nikomu dožadovat. Z těchto důvodů tak nebyl de Gaulle ani pozván na žádnou z konferencí, na kterých Churchill a Roosevelt jednali se Stalinem o budoucnosti světa.
Na konci války tak byly vztahy mezi Francouzi a jejich anglicky mluvícími kolegy téměř na bodu mrazu – de Gaulle nikdy Churchillovi a potažmo Britům neodpustil, že britský premiér otevřeně prohlásil, že kdyby si měl vybrat mezi spojenectví s Američany, nebo Francouzi, vždy by si zvolil Spojené státy. A právě kvůli této křivdě se tak v lednu 1963 poprvé zabouchly Britům dveře od Evropy.
Francouz nezapomíná
O čtyři roky později (v květnu 1967) přinutila pokračující ekonomická krize do té doby váhavé britské labouristy k opětovnému podání přihlášky do EHS. Vláda premiéra Harolda Wilsona doufala, že tentokrát již nic nebude bránit vstupu Británie do ekonomického společenství. Jenže zřejmě zapomněla na to, že Francouz nikdy nezapomíná.
V 27. listopadu 1967 před tisícovkami novinářů předvedl de Gaulle remake svého čtyři roky starého vystoupení a bez jakéhokoliv náznaku smíření obvinil Brity z hluboce zakořeněného nepřátelství k evropské myšlence. Londýn je podle něj loutkou Američanů, která si bude vždy dělat, co chce bez ohledu na zbytek Evropy. "Současný stav společného trhu je naprosto nekompatibilní s ekonomikou Británie," zakončil francouzský prezident svůj proslov, kterým podruhé vetoval britskou žádost.
Británie si tak musela počkat na svou třetí šanci až na odchod francouzského generála z Elysejského paláce v roce 1969. Nakonec bylo Spojené království přijato do EHS v roce 1973, tři roky po de Gaullově smrti. Zda se Macron rozhodně následovat příkladu svého legendárního předchůdce, zjistíme už brzo. Snad budou mít tentokrát Anglosasové větší štěstí než s tvrdohlavým generálem – i když musíme uznat, že mu nakonec dali Britové s brexitem vlastně za pravdu. Britové a Evropa si zřejmě nejsou souzeni.
A tady si přečtěte 6 zajímavostí o McDonald's, který je v Česku už 27 let.
Podobné články
Komerční článek
Doporučujeme
Martin Miko
