Splynutí levice s pravicí

Po červnových předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998 se do dolní komory dostalo 5 politických subjektů. Konkrétně to byla ČSSD se 32,31 %, ODS se 27,74 %, KSČM s 11,03 %, KDU-ČSL s 9 % a US (Unie Svobody) s 8,6 %. Vzhledem k tehdejší situaci se nabízely pouze 4 varianty toho, jak by mohla být vláda poskládána.

První variantou byl nápad složit koalici z ODS, KDU-ČSL a Unie Svobody, avšak to bylo kvůli osobním sporům nemožné. Další variantou byla kombinace ČSSD, US a lidovců, jenže Unie Svobody byla pravicovou stranou a se sociálními demokraty nechtěla mít nic společného. A to i když se nabízelo, že by premiérem byl předseda lidovců Josef Lux. Třetí variantou byl nápad vytvořit vládu s komunisty, jenže v té době byla spolupráce s nimi nemyslitelná.

ČSSD byla navíc svázána takzvaným bohumínským usnesením, které strana přijala v dubnu 1995 na 27. sjezdu. O co tehdy šlo? Sama sociální demokracie se zavázala k tomu, že v žádném případě nebude politicky spolupracovat s žádnou extremistickou stranou, do kteréhož šuplíku zahrnula i KSČM. Dodnes panují spory, jestli je toto usnesení ještě aktuální. Každopádně tehdy to respektoval i předseda ČSSD Miloš Zeman, jenž rudou spolupráci odmítal.

A teď babo raď

Nakonec přišel v úvahu nápad spojit dva tehdejší nejsilnější politické subjekty, tedy ODS a ČSSD. Dohromady totiž disponovaly počtem 137 mandátů, což bohatě stačilo. Obě strany měly a dodnes mají v podstatě na vše jiný názor, takže jak to vyřešit? Jejich zástupci se proto rozhodli sepsat takzvanou opoziční smlouvu, která fungovala jako kompromis mezi stranami. Oficiální název koaliční smlouvy zní Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou. ČSSD tedy měla volnou cestu k sestavení menšinové vlády s podporou ODS. Ta zároveň měla sloužit jako kontrolní orgán vlády a za odměnu získala pozice na úřadech, ve státních podnicích a na dalších místech.

Koaliční smlouva zahrnovala například i povinnost nevyvolávat hlasování o nedůvěře vládě nebo nepodporovat ostatní politické subjekty, které by chtěly něco takového vyvolat. Dohoda dále zahrnovala i zákaz uzavírat dohody s jinými politickými stranami, a umožnila tak vládnout ČSSD po dobu 4 let bez opozice. Součástí dohody byl i bod, který si dal za cíl oslabit menší politické strany, proti čemuž se Václav Havel ohradil u Ústavního soudu. Ten mu dal za pravdu. I proto se známý český dokumentární film Erika Taberyho a Tomáše Kudrny věnující se této problematice jmenuje Vládneme, nerušit.

Výsledkem koaliční smlouvy bylo to, že se tehdejší předseda ČSSD Miloš Zeman stal premiérem. Václav Klaus se stal předsedou Poslanecké sněmovny. Ostatní strany nedostaly nic.

Zní to idylicky, ale neprobíhalo to tak hladce, jako se dnes dočteme na internetu. Už v říjnu 1999 Klausem vedená ODS naznačila, že je čas na změnu vlády a že opoziční smlouva vlastně zas tak dobře nefunguje. Velký problém nastal například v roce 2000 při schvalování státního rozpočtu, s nímž ODS nesouhlasila. To nakonec vyústilo v takzvaný „toleranční patent“, v němž se strany zavázaly k nezvyšování daní a snižování schodku rozpočtu. Odměnou bylo následné schválení státního rozpočtu.

GALERIE Opoziční smlouva

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Hanlivě se opoziční smlouva nazývala jako oposmlouva neboli opičí smlouva. V souvislosti s ní existuje i spousta kritiky, která se týká například kauzy stavby dálnice D47 a nákupu letounů JAS-39 Gripen. Rovněž nesmíme zapomenout na to, že opoziční smlouva ve volbách velmi pomohla KSČM, jež v následujících volbách získala 18,5 % hlasů. Lidé zkrátka demokracii v tomhle provedení moc nevěřili. A kde jsme teď...

A zde vás překvapí životní příběh předsedy SPD Tomia Okamury.