Kolega Libich napsal skvělý článek o kapele Ortel – velmi dobře strukturovaný, nepostrádající jasné a konkrétní argumenty a v první řadě vokalizující diskutovaný problém v absolutně krystalických konturách. Přesto se dočkal mnoha negativních komentářů a invektiv od kvílejících nácků a obyčejných fanoušků skupiny, kteří se rozhodli jeho polemiku absolutně ignorovat a reagovat pudově jako Luis Suárez v blízkosti šťavnaté svaloviny obalující horní končetinu.

Pokud by zamýšlel svou úvahu jako sociologický průzkum, musel bych mu ve stoje zatleskat. I tak, možná aniž by to chtěl, dokázal vyvolat emoce, které daly jeho polemice pomyslnou pečeť pravdivosti. Ozvali se totiž přesně ti lidé, které článek predikoval jakožto potenciální oběti „plíživého pronikání neonacismu do pozice společensky tolerovaného postoje“.

Krom tradičních nadávek do feťáků, hipíků, teploušů a cikánů (o kterých sám napsal velmi výstižné pojednání ZDE), čtenáři nejčastěji doporučují, aby si Vojta zašel na koncert Ortelu (aby viděl, že se tam neděje nic ideologicky neakceptovatelného), aby si pořádně přečetl jejich texty (které jsou jedním z klíčových argumentů jeho článku) nebo aby si to vyříkal s kapelou z oči do očí.

Luis Suárez si pochutnává na paži Branislava Ivanoviče

Zlovolný Vojtěch Libich má štěstí, že nemusí odpovídat zvlášť na každý ze stovek komentářů, protože stačí jedna odpověď, resp. rétorická otázka, na všechny dohromady: „Četli jste můj článek, nebo jen nadpis? Skutečně četli? Tak si jej přečtěte znova a ještě jednou a ještě jednou.“

Opravdu dospěl svět do takové fáze, že lidské mozky jedou na desetinový výkon a jakákoli argumentace je úplně zbytečná, protože čtenáři stačí nadpis, který se mu nehodí do osobního portfolia, a začne zuřit jako lev, kterého někdo nakopl silně do varlat? Jak dokáže někdo být takový ignorant, aby v něm neklíčilo semínko nejistoty a nezkusil si alespoň dohledat další informace? Přitom ti samí lidé dokáží donekonečna řešit blížící se Armagedon, kterým nás obšťastní „islamisté“, aniž by v životě nějakého muslima viděli.

Do jaké míry je pravděpodobné, že kapela:
- která má texty na hraně (rozhodně ne o tom, co si lidé myslí a bojí se říct, ale o tom, co členové skupiny stejně jako mnozí naši politikové chtějí, aby si jejich posluchači mysleli)
- která je bez debat napojena na pravicový extremismus
- která si vysloužila odpor a hlasité „ne“ mnoha (a naštěstí většiny) majitelů klubů a sálů, kterým pouze nechybí základní lidská slušnost
- je reálnou hrozbou pro naší společnost?

Oproti tomu, jaká je šance, že se staneme obětmi útisku a teroru náboženské skupiny, jejichž chrámy ani je samotné většina obyvatel ČR v životě neviděla jinde než v televizi (a pokud ano, tak o tom nevěděla)? Tomio Okamura by asi nesouhlasil, ale jakýkoli sázkový makléř, který nemá úplně vylízáno, by vypsal kurz několikanásobně ve prospěch Ortelu.

Srpen 2013 a Tomáš Ortel se úplně náhodou objevil v čele neonacistického průvodu (organizovaném plošně v několika městech najednou) a ještě větší náhodou zde měl dokonce vlastní proslov. Nemůže být pochyb, že kapela Conflict 88 byla v době, kdy v ní působil Tomáš Ortel, neonacistická. Koneckonců její zpěvák byl jedním ze zadržených ve velmi medializované kauze v roce 2009, kdy policie provedla rozsáhlou domácí razii u hlavních postaviček neonacistické pařby v Ochozu u Brna.

Tomu, že by se Ortel později ideologicky přesměroval, nenasvědčuje vůbec nic. Naopak, zpěvák na svých koncertech hrává i sólo akustickou verzi písně „Krásné časy“, která patří do repertoáru Conflict 88. Mimo to, Ortel jako kapela žánrově navazuje na pub-rock/folk zmíněné formace. V podstatě jediný rozdíl tkví v tom, že Ortel nemá v názvu číslovku 88 skrývající akronym HH (Heil Hitler), není veden v záznamech úřadů jako extremistická kapela a v textech lépe osciluje na ostří nože toho, co je ještě dle naší Ústavy (a tudíž i Deklarace základních lidských práv a svobod) ještě legální.

Ortel - Krásné časy (originál Conflict 88)

Pokud je trestní zákoník krátký, měla by přijít na řadu integrita a svědomí lidu. Fotbalista Nicolas Anelka (který je černoch a muslim) udělal předloni během oslavy gólu gesto, které nechvalně proslavil kontroverzní a s antisemitismem koketující francouzský komik Dieudonné M'bala M'bala. Přestože M’Bala má zakázaný vstup na Britské ostrovy, úřady neměly z čeho Anelku obvinit. Arbitrem se tak stal národní fotbalový svaz, který mu uložil pokutu 80 000 liber a stop na pět zápasů. Společnost ve Spojeném království je dostatečně vyspělá, aby dokázala číst mezi řádky, aby nepotřebovala naplnění skutkové podstaty a aby se při situaci, jako je tato, nespokojila s tím, že by takový incident prošel bez postihu.

Ano, i zde lze argumentovat, že stejně jako fanoušci kapely Ortel, kteří jednoduše rasismus a xenofobii v jejích textech neslyší nebo slyšet nechtějí, většina diváků zápasu vůbec netušila, co ono gesto znamená. Tím, že problém neidentifikujeme nebo jej ignorujeme, sám od sebe nezmizí. To, že se nebudeme pídit po významu Anelkova „obráceného hajlování“ neznamená, že ono gesto nic neznamená. Stejně tak, pokud se rozhodneme ignorovat minulost Tomáše Ortela, extremismy v jeho textech, jeho okruh přátel či politickou angažovanost, neznamená to, že Ortel jsou neškodná dobrá pivní kapela.

Nicolas Anelka a jeho nevhodné gesto v dresu West Bromwich Albion. Foto: Profimedia

Ještě před pár lety bylo celkem jednoduché říct si, že po revoluci tu byl celkem slušný bordel v humanistických hodnotách, takže se mohly stát věci jako například to, že otevřeně rasistické album kapely Orlík vyšlo na nadnárodní značce EMI nebo že v parlamentu a ve televizi mohl blekotat Miroslav Sládek.

Bohužel, jako bychom se vrátili červí dírou zpět do bodu, kdy se nám ještě z demokracie mhouřili oči, jako když do nich ráno poprvé zasvítí slunce. Místo Sládka tu rasově či nábožensky motivovanou nenávist káže archetyp self-made mana Tomio Okamura či bývalá kandidátka KSČM na prezidentku ČR Jana Bobošíková. Daniel Landa se již pravděpodobně dočista zbláznil, takže jeho roli vlasteneckého barda začal zaujímat Tomáš Ortel. Zde bych nechtěl Landovi křivdit – sic to nikdy nebyl William Blake, ale jeho textařské umění se od Orlíku přehouplo alespoň do primitivních jinotajů a občasných dvojsmyslů.

Ortel navazuje tam, kde Orlík skončil – pouze vyškrtává pár slov z Bílého jezdce a Bílé ligy. Je to smutné. Já znám osobně například Davida Matáska a vážím si ho jak coby člověka, tak jako herce, a je na něm velmi snadno poznat, že tato epizodka jeho kariéry je již 20 let za ním a v jeho způsobu myšlení po ní nezbylo ani památky. Lidé jako Tomáš Ortel však sebereflexi postrádají, jen hledají nové skuliny jak nenápadně svoje zavrženíhodné postoje naservírovat bandě ignorantů.

Lou Fanánek Hagen a jeho klasická glosa k 2. albu Orlíku

Ortel na svých stránkách v sekci „historie“ sice mapuje svou hudební dráhu již od roku 2002, ale zmínce o Conflict 88 se záhadně vyhýbá a skáče rovnou do roku 2007 k první desce kapely nesoucí jeho jméno. Poté uvádí že: „ [nedlouho na to] nastal však bodový zlom v historii kapely - skladba „Hadr" pronikla na internetový portál youtube pod názvem „Hymna DS". Nastal totální zmatek fanoušků, kteří nevěděli, co si o tom myslet. Mnozí s odporem odchází a nahrazují je další, ovšem ve větší míře a počtu, který doslova vyráží dech... kapela, která dosud hrála pro cca 10-20 lidí se najednou ocitá v narvaných klubech. Začalo nám být jasné, že fanoušci s vyholenou hlavou a těžkými botkami budou pro kapelu problém“ a posléze pofňukává nad tím, jak byl naháněn jako čarodějnice a jaké jsou proti němu předsudky. Nikde se však od postojů DSSS nedistancuje - ona už jen formulace „skladba „Hadr" pronikla na internetový portál youtube pod názvem „Hymna DS" nezní jako popis situace, kterou by Ortel vnímal jako nepříjemnou či nechtěnou. Zavádějící je taktéž, jak se Ortel na jednu stranu dojímá nad rostoucí fanouškovskou základnou, poté skromně dodává, že náckové na jeho koncertech jsou „problém“ a následně znovu velebí nárůst své posluchačské obce.

Ještě trochu čitelnější Ortel na sjezdu DS v Lounech v roce 2009 - tedy téměř dva roky po "nešťastném úniku" skladby "Hadr" na Youtube. Celou tragédii asi nejlépe vystihuje tato věta: „Naopak potěšující je ta skutečnost, že čím dál častěji vidím na koncertech postarší lidi, fanoušky „s vlasy" a jejich ratolesti.“

Logicky, Ortel si jednoduše spočítal, že ambice Conflict 88 začínají a končí na náckovských tancovačkách, kde jsou vlastně všichni za jedno, a tudíž mezi nimi není nikdo, jehož prozatím čistá duše by mohla být indoktrinována nechutnou dávkou intolerance. Oni postarší lidé, jejich ratolesti či „fanoušci s vlasy (čti neangažovaní v extrémně pravicových hnutích)“ jsou však kyprá a fertilní půda pro vysazování skryté nenávisti a neonacismu.

Ve skutečnosti je úplně jedno, že diváci neodejdou z koncertu Ortelu rovnou do tetovacího salónu, kde si nechají na zadek zvěčnit Hitlera nebo Hesse, nenakoupí plnou skříň oblečení Thor Steinar či Nibelung, ani si nevyholí hlavu. Pravděpodobně si nekoupí ani maltézský či „železný kříž“, který Tomáš Ortel tak rád nosí na krku a který má vytetovaný na hrudi (pokud zpěvák nepochází z Dobřichovic, Doubravic, Staňkovic, Medlovice, Orlovice, Prahy 14 nebo není potomkem rakouskouherských šlechticů, je záhadou, proč tolik dává na odiv symbol, který za poslední století zdaleka nejvýrazněji používali němečtí nacisté a pro českou historii je víceméně irelevantní...).

Důležité je, že se lidé sžijí s tím slizem v textech – buď se již nahlodaní od Okamury, Bobošíkové a podobných utvrdí ve své zvrhlé pravdě nebo jim shnilá vajíčka naklade do hlavy až samotný Ortel.

Jediný "terorista", kterého průměrný fanoušek kapely Ortel potkal.

Ignorovat to, o čem Ortel skutečně je, se nedá donekonečna, dříve nebo později buď jejich ideologii přijmeme, nebo nám začne vadit. To, že zdravý rozum v 21. století velí tyto myšlenkové proudy odmítnout, bohužel univerzálně nefunguje. „Nevinné“ fanouškovství a hájení Ortel vždy, všude a proti všemu ad absurdum může nenápadně přerůst ve stejně bezmyšlenkovité a fanatické uctívání a šíření ultrapravicových myšlenek.

V tom tkví největší nebezpečí - reakce na článek Vojty Libicha tuto premisu jen potvrzují. Skálopevným fanouškům, kterým se „prostě jen líbí hudba Ortelu“, očividně nevadí, že jsou jejich komentáře lemovány příspěvky pánů a dam s neonacistickými přezdívkami, v neonacistickém oblečení, kteří se s nějakou politickou korektností moc nepárají a občas přihodí i obrázek Hitlera s nápisem „Zplynovat dvakrát.“ Kabáti by asi měli zase začít více koncertovat.

Článek Vojtěcha Libicha, proč bojkotovat nácky s krycím názvem Ortel, najdete ZDE.