Řeckokatolická církev a Církev pravoslavná

Jak známo, komunisté se za minulého režimu neštítili ani těch nejzáludnějších a nejohavnějších praktik. Důkazem o fungování některých složek, částí a orgánů komunistické garnitury z druhé poloviny minulého století nám může být třeba Akce Kámen, která sloužila k chycení a usvědčení lidí. Lidí toužících po svobodě a po možnosti odejít ze země, která po roce 1948 zavrhla hodnoty, na kterých byla vystavěna.

Do křížku s komunistickým režimem se ve čtyřicátých a padesátých letech dostali také církevní hodnostáři řeckokatolické církve. Akce namířená proti řeckokatolické církvi v Československu se nazývala Akce P, kdy písmeno P symbolizuje likvidaci řeckokatolické církve „návratem“ do Církve pravoslavné.

mohlo by vás zajímat

Akce Kámen: Zákeřná a ohavná provokační metoda StB, která vábila československé uprchlíky do pasti

Akce P

Samotný počátek celé akce lze datovat ještě před nechvalně proslulý únorový puč, a to do roku 1946. Církev pravoslavná nebyla tehdy nijak zvlášť početná a usilovala o rozšíření své působnosti, zejména pak na úkor mnohem větší a rozšířenější řeckokatolické církve. Ta mimochodem v roce 1950 čítala kolem 300 tisíc členů.

V čele řeckokatolické církve stál tehdy diecézní biskup Pavel Gojdič a pomocný biskup Vasiľ Hopko. Ve 241 farnostech sloužilo pod záštitou řeckokatolické církve 264 kněží, zejména na východním Slovensku. Roku 1946 se začala objevovat ofenzivní propaganda proti řeckokatolické církvi, v červenci roku 1948 se tlak vystupňoval až k domovním prohlídkám řeckokatolických klášterů. Činnosti v zájmu pravoslavné církve, které nijak neprospívaly řeckokatolické církvi, byly dokonce podpořeny třemi miliony ze státního rozpočtu.

Na intenzitě nabrala Akce P v únoru roku 1950, kdy se do Československa dostavila pravoslavná delegace z Moskvy. V tomtéž měsíci rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ o okamžitém zásahu, který povede k zániku řeckokatolické církve na území Československa. Byly vytvořeny „návratové“ výbory, jež nad „návratem“ dohlížely. Proč je návrat v uvozovkách? Protože se reálně o žádný návrat nejednalo, jednoduše šlo o upřednostnění zájmů Církve pravoslavné a o cílenou likvidaci nevyhovující řeckokatolické církve. Řeckokatolická církev si rozhodně nepřála žádný návrat pod křídla pravoslavných. „Návratové“ výbory doplnila také propagandistická kampaň podporující pravoslaví.

mohlo by vás zajímat

Milada Horáková byla popravena bolestivou a primitivní metodou: Část zmanipulované společnosti si přála její smrt

Zatýkání kněží a umučení biskupů

Definitivně bylo rozhodnuto na Soboru (sněmu), jenž byl svolán na 28. dubna roku 1950. Bylo schváleno zrušení Užhorodské unie a vyhlášen onen „návrat“ do pravoslavné církve. 26. května téhož roku došlo k uznání legitimity tohoto Soboru a k faktickému zrušení řeckokatolické církve, která toho dne přestala v Československu právně existovat.

Důležité je slovo „právně“, neboť většina řeckokatolických kněží pochopitelně odmítla oficiální stanovisko a nehodlala se podřídit. Psal se ale rok 1950. Došlo k hromadnému zatýkání řeckokatolických duchovních. 66 řeckokatolických kněží bylo internováno, a to včetně obou zmíněných biskupů, Pavla Gojdiče a Vasiľa Hopka.

Pavel Gojdič byl roku 1951 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení, ztrátě všech občanských práv a zaplacení pokuty ve výši 200 tisíc Kčs za velezradu a špionáž. Během krutého věznění mu bylo nabídnuto propuštění, pokud uzná spojení s pravoslavnou církví, což Gojdič odmítl. Na následky věznění a mučení zemřel v den svých 72. narozenin ve věznici Leopoldov.

Vasiľ Hopko byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 15 letům vězení, propadnutí majetku, zaplacení pokuty 20 000 Kčs a ztrátě občanských práv na dobu deseti let. Původně měl být souzen v procesu s Gojdičem, nicméně byl brutálním mučením natolik poznamenán, že nemohl být zařazen do veřejného procesu. Souzen byl samostatně a tajně. Z vězení se dostal až roku 1964 se značně podlomeným zdravím.