Milada Horáková byla popravena bolestivou a primitivní metodou: Část zmanipulované společnosti si přála její smrt – G.cz
Vyhledávání

Milada Horáková byla popravena bolestivou a primitivní metodou: Část zmanipulované společnosti si přála její smrt

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Přesně před 70 lety byl zahájen vykonstruovaný soudní proces s doktorkou Miladou Horákovou, který skončil její popravou na dvoře pankrácké věznice. O milost pro Horákovou žádaly u tehdejšího prezidenta Gottwalda i světové osobnosti, včetně Alberta Einsteina či Winstona Churchilla. Komunistická soudní jurisdikce však z trestu smrti neslevila, zejména pro nezlomnost Milady Horákové, kterou projevovala po celou dobu probíhajícího procesu. Popravena byla mimořádně krutou metodou dlouhotrvajícího škrcení.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 31.5.2020, 09:35

Poslední slova Milady Horákové

„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to.“

Takto zněla poslední slova doktorky Milady Horákové, která byla dne 27. června popravena na základě vykonstruovaného soudního procesu. Komunistický režim vyprodukoval justičních vražd hned několik, ať už se jedná o procesy s bývalým komunistickým vysoce postaveným funkcionářem Rudolfem Slánským, s generálem Heliodorem Píkou či s knězem Josefem Toufarem. Zdaleka největší pozornosti se však dostalo tomu nejzrůdnějšímu z procesů. Tomu procesu, na jehož konci byla popravena žena. Řeč je o vykonstruovaném soudním řízení, které probíhalo od 31. května do 8. června roku 1950 a je veřejně označováno jako „Proces se skupinou Milady Horákové“.

Oddána Masarykovým myšlenkám

Milada Horáková se narodila v Praze na Boží hod roku 1901. Výchova v rodině Horákové byla silně ovlivněna myšlenkami budoucího československého prezidenta Masaryka, což se v životě Milady Horákové často projevovalo. Poprvé se „masarykovské myšlení“ projevilo, když byla Milada Horáková vyloučena z gymnázia kvůli účasti na protiválečných demonstracích. Bylo jí však umožněno dostudovat na jiném pražském gymnáziu, kde maturovala roku 1921. Ačkoli zvažovala studium medicíny, o pět let později v roce 1926 promovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Důležitým rokem byl také rok 1924, kdy Horáková vstoupila do Ženské národní rady a stala se aktivní feministkou.

Bojovala za sociálně slabé i za práva žen

Horáková bojovala za práva žen nejen v Ženské národní radě, ale také v politice. Roku 1929 se stala členkou Československé strany národně sociální, kde mohla prosazovat větší práva žen i legislativně – podílela se na částech nového občanského zákoníku, které se věnovaly rodině a rovnoprávnosti pohlaví. Byla také členkou Československého červeného kříže a angažovala se v otázkách solidarity a sociální péče – pracovala na Ústředním sociálním úřadě pražského magistrátu, kde se stala vedoucí odboru pro mládež. Horáková poměrně často cestovala a zvládla se dorozumět anglicky, francouzsky, německy a samozřejmě česky i slovensky.

Na počátku druhé světové války byla nucena odejít ze zaměstnání, to jí však nebránilo se dál věnovat svým vedlejším aktivitám. Všemi možnými způsoby pomáhala sociálně slabým i českým uprchlíkům z oblasti Sudet. Zapojila se také do odbojové činnosti a stala se členkou organizací Politické ústředí a Petičního výboru Věrni zůstaneme. Kvůli této činnosti pochopitelně neunikla pozornosti gestapa, a proto byla 2. srpna roku 1940 společně se svým manželem zatčena, vyslýchána a týrána – ovšem pro gestapo bez úspěchu, Horáková náporu odolala. Dva roky strávila ve věznici na Pankráci a poté další dva roky v Terezíně. V říjnu roku 1944 se v Drážďanech konal soud s Miladou Horákovou o jejím napojení na protinacistický odboj, Horáková se sama hájila v němčině. Prokurátor Horákové navrhl trest smrti, soud však nakonec vyměřil osmiletý trest, který si odpykávala do dubna roku 1945 ve věznici poblíž Mnichova.

Proces se skupinou Milady Horákové

Po válce se stala roku 1946 poslankyní Národního shromáždění za Československou stranu národně sociální, ovšem po únorovém převratu v roce 1948 byla v důsledku vnitrostranických intrik vyloučena ze všech veřejných funkcí, načež se rozhodla 10. března vzdát se svého poslaneckého mandátu na protest proti únorovému puči. Již od konce války byla Horáková v hledáčku StB, po přihlédnutí k jejím protikomunistickým aktivitám však dohled ještě nabyl na intenzitě.

Kvůli vzrůstajícímu odporu proti komunistům v Československu si Kreml vyžádal vzorový soudní proces, který by odstrašil potenciální odpůrce a disidenty. Bylo vybráno několik osob, včetně Milady Horákové, která byla označena za hlavu vymyšleného vlastizrádného spiknutí. Horáková byla zatčena 27. září roku 1949 a dalších téměř 400 „spiklenců“ bylo zatčeno v listopadu. Obvinění pobyli pár měsíců ve vazbě, načež byl 31. května roku 1950 zahájen zinscenovaný soudní proces se třinácti obžalovanými. Obžalovaní, včetně Horákové, měli osnovat protistátní puč a počítat s alternativou vypuknutí světové války, současně údajně oslabovali režim a obranu Československa. Soudní proces byl pečlivě připraven od začátku do konce, podobně jako scénář k filmu. Obžalovaným bylo přikázáno se přiznat, k čemuž byli různými prostředky a metodami nuceni, před soudem měli zpaměti odříkat předem naučená doznání. Horáková a někteří další obžalovaní však na tento průběh soudního řízení odmítli přistoupit a hájili se svými vlastními slovy, což komunistické garnituře kazilo plány, a proto byla nutná důkladná cenzura soudního procesu. Děsivá je například odezva široké veřejnosti, která byla zmanipulovaná cenzurovanými zvukovými přenosy a zprávami z tisku, tudíž neznala podstatu pravých, nezfalšovaných informací. Několik tisíc lidí tedy vyjádřilo nechuť vůči obžalovaným skrze rezoluce a požadovalo jejich důkladné potrestání, tedy trest smrti. S přihlédnutím k hněvu pracujícího lidu byly 8. června vyneseny rozsudky. Čtyři tresty smrti, čtyři doživotní tresty a pět trestů ve výši od 13 do 28 let.

Odsouzení se následně odvolali a podali žádost o milost prezidentu Gottwaldovi, ovšem bez úspěchu. Milada Horáková žádost o milost podat odmítla, jelikož to považovala za ponižující akt. Žádosti o milost pro odsouzené přišly i ze zahraničí, o záchranu Horákové a ostatních se pokusil například Albert Einstein nebo Winston Churchill, prezident Gottwald však veškeré protesty přehlížel a žádosti ignoroval. V jednom z dopisů, který Horáková napsala v cele smrti, když čekala na svou vlastní popravu, se k situaci vyjádřila těmito slovy: „Je to zvláštní shoda okolností. Když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. (…) Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“

Milada Horáková již před svou poslední řečí před státním soudem tušila, jak vše dopadne, proto se ještě naposledy ve svém životě postavila za ideály prezidenta Masaryka a prezidenta Beneše, čímž si samozřejmě vůbec nepřilepšila. Verdikt v podobě trestu smrti byl definitivní. Když Milada Horáková čekala po vyneseném rozsudku ve vězení na svůj osudný den, byl mezitím 16. června na dvoře pankrácké věznice popraven také student Přírodovědecké a Právnické fakulty Univerzity Karlovy Veleslav Wahl. Smutnou ironií je fakt, že byl taktéž odsouzen za šíření Masarykových myšlenek – tedy v tehdejším komunistickém jazyce za „rozvracení státu a velezradu“.

Trýznivý způsob smrti

Na dvoře pankrácké věznice se využívala stále primitivní forma oběšení dlouhotrvajícím škrcení. Popravovaný byl pověšen na hák škrtidlem, nikoli klasickou oprátkou, a přes spodní kladku byly jeho nohy uvázány lanem. Za lano poté tahal katův pomocník a popravovaný se tímto způsobem pomalu dusil. Před Horákovou byli nejprve popraveni zbylí tři, kteří byli odsouzeni k trestu smrti. Poprava Milady Horákové byla vykonána popravčím Vladimírem Trundou 27. června v 5:35 ráno, umírala 14 minut. V průběhu popravy v určitých časových intervalech na popraviště vstupoval lékař, který fonendoskopem poslouchal srdce odsouzeného a posuzoval smrt. Milada Horáková i ostatní museli dle tehdejších předpisů na šibenici viset půl hodiny. Tímto obzvláště krutým a trýznivým způsobem odešla ze světa nejen významná žena, bojovnice za práva žen, aktivistka a politička, ale především matka šestnáctileté dcery. Komunisté se postarali o to, aby po Miladě Horákové nezbylo vůbec nic, ani ostatky, ani lano, na kterém byla oběšena. Co však zůstalo, jsou myšlenky a ideály, za které Milada Horáková bojovala až do samotného konce svého života.

Podobné články

Doporučujeme

Další články