Prvnímu jeho egocentrická otrlost umožňuje, aby po něm mediální útoky, které by málokdo jiný snesl, stékaly jako po teflonu. Druhý je tak široce konsensuální, ale i natolik bez barvy a zápachu, že může z pozice „méně výrazného ze dvou zel" oslovit nakonec rozhodující část voličů. Prezidentskému klání tak ale bohužel chybí kandidát, který by Americe v příštích čtyřech letech mohl vrátit to, čím bývala. Přirozeně respektovanou velmocí.
Zvítězí-li Biden, zmírní napětí mezi USA a EU (nikoli však mezi USA a Čínou) a za potlesku médií také demokratický kandidát zruší podstatnou část Trumpovy daňové reformy z roku 2017. Bohatším Američanům citelně navýší daně. Velké korporace mu jistě „povinně" zatleskají také, ale své zisky budou dále – a o to sofistikovaněji – danit k v tomu určených rájích a skrze ještě spletitější struktury než doposud. Z vyššího daňového inkasa ovšem Joe Biden pokryje část výdajů na dvoubilionový balík zelených opatření, zdravotnictví či dopravní infrastrukturu.
Donald Trump by naopak rád daně dále snižoval. Pokud z takového snížení bude těžit převážně jen část veřejnosti, napjatá atmosféra v americké společnosti dále zhoustne. Bidenova daňová reforma by svým jednoznačným zatížením bohatších mohla na druhou stranu vyvolat ochromení investiční a obecně ekonomické aktivity v zemi a zejména pokles jejího inovativního potenciálu.
Hrozbou je v případě Bidenova zvolení také nadměrný růst přerozdělování, které může Spojené státy nasměrovat po vzoru Evropy na cestu ekonomické stagnace až úpadku. Trump naopak neřeší zadlužení, které je hlubší a hlubší a představuje ve výhledu stěžejní problém, jemuž americká ekonomika čelí.
Z hlediska určité „odzkoušenosti" a „jistoty" – ve smyslu toho, že už se ví, co čekat – představuje pro trhy a americkou ekonomiku nepatrně lepší volbu Trump, avšak rozdíl je těsný.