fb pixel
Vyhledávání

Jak unést letadlo ve třech krocích? Postupujte podle Dana Coopera. Toho už nikdy nikdo nenašel. A ani peníze

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Dneska už by to určitě tak snadno nešlo, ale začátkem sedmdesátých let nebylo na únosu civilního letadla nic až tak složitého. Žádné letištní kontroly, žádná jména, žádné detektory kovů a žádné jiné zdržovačky. I kdybyste nakráčeli do letadla s panzerfaustem na zádech, nikdo by vás neobtěžoval. Takže jak unést letadlo ve třech krocích? 1. Objednejte si na palubě bourbon se sodou, 2. ukažte letušce bombu, 3. stanovte profit.

Jan Studnička
Jan Studnička 4.3.2020, 12:00

Jako ukrást dítěti dopravní letadlo

Jak už bylo řečeno, unést koncem šedesátých nebo začátkem sedmdesátých let dopravní letadlo nebyla žádná věda. Nikdo nekontroloval vaše doklady, mohli jste lístky kupovat cash, nikdo nekontroloval vaše zavazadla, ani co máte u sebe a nikdo si vás nějak zvlášť neprohlížel. Doslova kdokoli mohl tehdy unést dopravní letadlo. A víte co? Spousta lidí taky letadla unášela.

Jenom mezi roky 1968 a 1972 bylo ve Spojených státech uneseno přes sto třicet civilních letadel. Občas dokonce ve vzduchu v jednu chvíli viselo více unesených letadel, protože únosci si často vybírali spíše rušnější dny, aby si je nikdo nestačil pořádně prohlédnout. Obzvlášť koncem šedesátých let se únosci většinou chtěli dostat na Kubu. Buď to měl být veliký politický statement, anebo to byli zločinci, kteří byli stíháni po celých Spojených státech, případně měli dojem, že se jim bude o výkupném za rukojmí lépe vyjednávat právě z Castrova ostrova.

Únosy byly tak časté, že piloti běžných letů dostávali doporučení neklást odpor a do kokpitu speciální vzdušné mapy Kuby a nejbezpečnější cestu do Havany... jen tak, co kdyby náhodou. A magazín Time koncem roku 1968 otiskl velký článek o tom, co dělat, pokud se s uneseným letadlem ocitnete na Kubě. V podstatě to byl seznam dobrých hotelů, obchodů s doutníky a hlavní rada byla: Nic se neděje, užijte si mojito, FBI vás do pár dnů dostane zpátky.

FBI mimochodem z tohohle měla hlavu v pejru, protože letadla pochopitelně spadala do jurisdikce federálů. Vláda hledala nějaké rozumné řešení. To úplně nejlogičtější by bylo kontrolovat pasažéry, ale jak už to v USA bývá zvykem, kvůli protestu velkých společností se tohle na dlouhou dobu vyloučilo. Aerolinky se totiž domnívaly, že když budou kontrolovat pasažéry a zacházet s nimi jako se zločinci, lidé s nimi přestanou létat. Takže americká vláda zvažovala i některá naprosto šílená opatření. Například zbudování falešného havanského letiště na Floridě, takže únosce by si po přistání myslel, že už je na Kubě, ale byl by pořád v prostoru Spojených států. Nebo! Ozbrojit letušky pistolemi s uspávacími šipkami. A moje nejoblíbenější - nechat všechny cestující, ať si natáhnou obdobu boxerských rukavic, se kterými nejde použít zbraň.

Žádný z těchto plánů se ale neuskutečnil. A to nás přivádí k Danu Cooperovi.

Bourbon se sodou

Někde se můžete dočíst D. B. Cooper, ale to je omyl, který vyplynul ze špatně zrešeršované reportáže ze dne únosu. Únosce se jmenoval Dan Cooper… nebo spíš to bylo jméno, na které si koupil letenku. Cash. Což znamená nevystopovatelně.

24. listopadu 1971 tedy Cooper nastoupil na palubu Boeingu 727. Vysoký čtyřicátník oblečený jako businessman, na očích sluneční brýle, v ruce kufřík. Nic zajímavého na něm nebylo. Posadil se dozadu, objednal si bourbon se sodou a počkal, než se Boeing vznese nad Portland. Za běžných okolností je to let docela krátký, takže Cooper jednal rychle.

Těsně po vzletu podal letušce složený vzkaz. Letuška ovšem byla zvyklá na to, že jí kravaťáci dělají návrhy každý den několikrát, a tak bezmyšlenkovitě zastrčila vzkaz do kapsy. Cooper ji ale zadržel a tiše řekl: „Slečno, vážně byste si měla ten vzkaz přečíst. Mám u sebe bombu.“

Letuška váhavě rozbalila vzkaz a na něm univerzálním strojovým písmem napsáno: „Ve svém kufříku mám bombu, použiju ji, pokud bude potřeba. Posaďte se vedle mne. Toto je únos.“ V originále „skyjacking“, což je super slovo. Jen tak mimochodem. A následoval seznam požadavků. Slečna letuška slušně poprosila Coopera, jestli by se mohla přesvědčit, že skutečně má bombu a přisedla si. Cooper jí decentně ukázal osm červených válečků dynamitu propojených drátem a vyslal ji do kokpitu se svými požadavky. A že kdyby měla chvíli, ať mu hodí další bourbon se sodou. Zapálil si cigaretu a čekal.

Mezitím se ve vzduchu rozjela komunikační přestřelka. Pilot informoval pomalu se blížící cílovou destinaci Seattle o situaci, dispečink volal FBI. FBI volala banku v Seattlu, protože potřebovala splnit Cooperovy požadavky. Měl v podstatě jen dva, a to dvě sady padáků, dva standardní a dva záložní, a dvě stě tisíc dolarů cash. FBI rychle nafotila všechny bankovky a připravila je na letiště. Únosce nechtěl nechat letadlo přistát, dokud nebudou splněny jeho požadavky, takže Boeing dvě hodiny kroužil kolem Seattlu, než Cooper dovolil přistát.

Poté, co letadlo dosedlo na runway, propustil všechny ženy, děti a také muže, kteří trpěli nemocným srdcem. Zbytek rukojmích si ponechal, dokud nebudou na palubě prachy a padáky. Když federálové dodali, co slíbili a letadlo zatím dotankovalo, propustil Cooper na svobodu i zbytek cestujících a nařídil posádce vzlet bez natlakování letadla, což znamenalo, že pokud se ve vzduchu otevřou dveře do letadla, nevznikne přetlak. Cílová destinace? Mexico City. A pokud jste ještě nepochopili vzorec, tak ano. Ještě jeden bourbon se sodou, děkuji.

FBI poslala za boeingem dvě stíhačky, které letěly tak, aby je únosce nemohl zahlédnout. Jedna nad civilním letadlem, jedna pod ním. Cooper přikázal pilotovi, aby letěl ve výšce tří tisíc metrů a s vytaženým podvozkem, načež mu pilot odvětil, že takhle do Mexika nevystačí palivo. Novou destinací tedy mělo být Reno v Nevadě. Cooper přikázal stevardce, ať se zamkne s piloty v kokpitu a sám zůstal v prostoru pro pasažéry.

Venku bylo mimochodem odporné počasí, silný déšť a mraky. Cooper si přesto přivázal svých dvě stě tisíc dolarů na sebe, kopl do sebe bourbon se sodou a natáhl si padák. Piloti, kteří si všimli kontrolky, se přes interkom zeptali únosce, jestli mu nemohou nějak pomoci, což Cooper suše odmítl.

A potom, na sobě jen prachy, oblek a kabát, vyskočil z letadla.

Jako pára nad lesy

Protože vyskočil do odporného počasí a silného deště, ani jeden pilot stíhačky ho neviděl. Předpokládá se tedy, že Cooper vyskočil někde nad Washingtonem. Ale mohl taky zmást posádku a vyskočit kdykoli jindy, protože letadlo na jeho pokyn poslušně přistálo v Renu. Takže zóna pátrání se defakto táhla od Nevady, přes celý Oregon, až po stát Washington.

Jak jste asi pochopili, momentem, kdy Cooper vyskočil z letadla, zmizel taky z našeho příběhu. Už ho nikdy nikdo neviděl, živého ani mrtvého. Osmnáctidenní pátrací akce, při které pročesávaly lesy celé oddíly místní policie, šerif i FBI, nepřinesla vůbec nic. A protože brzy náklady na pátrání převýšily těch dvě stě tisíc, pátrání ustalo.

Takže… profit?

To nevíme. Nafocené bankovky se nikdy nechytily v oběhu, ale to moc neznamená. Někteří experti tvrdí, že netrénovaný parašutista nemohl skok za takových podmínek přežít. A trénovaný parašutista by za takových podmínek nikdy neskočil. Long story short, podle nich je Cooper mrtvý. A to je možné, jenom se nikdy nenašlo tělo ani peníze. Nikde. Už půl století.

Někdo říká, že to byl trénovaný paragán, pravděpodobně veterán z Koreje nebo Vietnamu. A tihle lidé přejí záhadnému Danu Cooperovi vše nejlepší. Zůstal unikátním případem, protože se mu podařilo zmizet přímo v Americe, nikomu nezkřivil ani vlásek na hlavě a sám (možná) unikl nezraněn. Většina lidí, kteří unesli letadlo, buď koupila kulku od zásahovky přímo na letišti, nebo když se únoscům podařilo dostat se na Kubu, americký konzulát na ně vypsal odměnu. Takže v Havaně většinou nevydrželi déle než týden a většina z nich se došla sama prásknout na ambasádu.

Nakonec měly USA těch šaškáren po krk a ze zákona se od ledna 1973 na všechna letiště nainstalovaly detektory kovů. A bylo po svobodném létání.

Podobné články

Doporučujeme

Další články