Když se zmíní popravy před devětaosmdesátým, většina z nás si vybaví vykonstruované politické procesy. A to je asi dobře, protože ty se děly a bylo to svinstvo. Za komunistů se ale popravila také spousta nepolitických vězňů. Ten poslední se u nás na šibenici zhoupl v roce 1986.
Šťastné a veselé
Zbývaly dva dny do Štědrého dne. Celé Předměřice už spaly poklidným venkovským spánkem, dávno už se totiž setmělo, a Václav Lulek šel potemnělou ulicí domů. Sníh mu křupal pod nohama, když zvedl hlavu, mohl si prohlédnout vánoční výzdobu ve své ulici a támhle za oknem ve své bytovce už mohl vidět ozdobený vánoční stromeček prosvěcující obývací pokoj. Václav vyšlapal po schodech nahoru, přiopile nahmátl klíče a odemkl si byt. V předsíni už na něho čekala jeho o devět let starší žena, která samozřejmě zase spustila, jaký je nemožný alkoholik a že si nemůže dát s chlastem pokoj ani o svátcích.
Václav tedy vzal kuchyňský nůž a zasadil jí třicet šest bodných ran. Každá z těch šestatřiceti ran byla vedena takovou silou, že patologům se při pitvě ani nepodařilo zjistit, které z ran byly smrtelné, a které ne. Když Václav skončil se ženou, vydal se za dětmi. Nejdřív ubodal tři starší, které měla jeho žena z předchozího manželství, těm bylo deset, osm a sedm… a nakonec zavraždil i svou vlastní rok a půl starou dceru.
Strašlivým křikem zburcovaná sousedka se pokusila vražedné běsnění zastavit, ale Lulek několikrát pobodal i ji. S ohromným štěstím sousedka jako jediná zraněním nepodlehla, ale byla naopak jedinou přeživší. Vrah si žiletkami přeťal žíly na zápěstí, ale policie ho našla dřív, než stihl vykrvácet. Není asi třeba říkat, že se s ním policisté moc nepárali, takže sice strávil noc v královéhradecké nemocnici, ale hned druhý den byl převezen do vazební nemocnice.
U soudu se to Lulek pokoušel hrát na nepříčetnost a nepromluvil za celou dobu ani slovo. Soudní experti ale potvrdili, že nepříčetný není, takže o dva roky později, přesně před šestatřiceti lety, byl Lulek v suterénu pankrácké věznice oběšen. Byla to poslední poprava, která se na území Česka odehrála. Nikoliv ale na území Československa.
Smrt jako statistika
Úplně pro přesnost, posledním popraveným na území Československa byl trojnásobný vrah Štefan Svitek, kterého popravili v červnu 1989 v Bratislavě. Od roku 1945 do roku 1989 bylo v Československu popraveno přes dvanáct set lidí, bohužel dvě stě třicet z nich byli političtí vězni. Mnozí z nich zemřeli na stejném místě na kterém pak Václav Lulek. Bývalá popravčí místnost je dnes památním místem odsouzených disidentů.
Po revoluci se trest smrti změnil na doživotí, protože popravy odporují Listině základních lidských práv. I přesto je ale tradičně trest smrti mezi běžnými občany populární myšlenkou. Odborníci ale varují, že vzhledem k tomu na kolik justičních omylů se přijde, je trest smrti extrémně nebezpečný koncept. Ve Spojených státech je kupříkladu veřejným strašákem statistika, která říká, že až čtyři procenta popravených mohla být odsouzena neprávem. Ani argument „my budem ty svině živit“ není úplně platný, protože rozpočet provedené humánní popravy většinou několikanásobně převyšuje náklady na doživotní věznění.
Amerika s Japonskem jsou mimochodem posledními demokraciemi, kde se ještě trest smrti drží, většina civilizovaného světa ho nepoužívá. Nejvíc ve světě popravují Čína, Írán, Saúdská Arábie, Pákistán a právě Spojené státy. Abyste jasně viděli, v jaké společnosti se USA drží. Nejvíc samozřejmě popravuje právě Čína, oficiální čísla mohou sahat až na tisícovku ročně, ale odborníci se shodují, že neoficiální čísla jsou mnohem vyšší.
Podobné články
Martin Miko
Kateřina Horáková
Doporučujeme
Jan Fiedler
