I sebezarputilejší odpůrce knih a literatury zaručeně zná jméno Božena Němcová. Její tvorba zejména díky pohádkám provází již mnoho generací a Babičku jsme minimálně kvůli povinné četbě četli asi všichni. Život této na svoji dobu velmi svobodomyslné ženy by přitom sám vydal minimálně na jeden román. A o pohádku by se nejednalo. Naopak - přirovnání k Sexu ve městě by asi bylo trefnější. Dnes si připomínáme 166. výročí od vydání knihy Babička.
Dětství plné iluzí a nejasností
To, že se Božena Němcová narodila jako Barbora Panklová, v dětství se jí říkalo Barunka a vyrůstala v Ratibořicích na panství vévodkyně Kateřiny Zaháňské, víme ze školy všichni. To, že se poměrně často spekuluje o tom, že Barunka nebyla dcerou svých rodičů – matky Terezy a otce Johanna, ale právě nemanželským potomkem vévodkyně Zaháňské, jsme asi také slyšeli. Podle údajů vídeňské matriky to ale bylo prý tak, že Barbora byla dokonce nemanželská a narodila se jako Barbora Novotná. Jméno Panklová jí měl dát teprve Johann Pankl, který si její matku i s ní vzal. Když se pak celá rodina usadila v již zmíněných Ratibořicicích, na čas se k nim přistěhovala i její babička Marie Magdaléna Novotná, která Němcovou výrazně ovlivnila až do té míry, že napsala své asi nejznámější dílo Babička.
Pravdou ale je, že si ji v knize značně přikrášlila. Babička se rozhodně nedá považovat za autentický životopis. Plno situací v ní popsaných je prostě nesmysl. Zde jeden za všechny – babička Boženy Němcové si nemohla rozšafně a zároveň moudře popovídat s vévodkyní Zaháňskou. Proč? Je to úplně jednoduché – nedomluvily by se spolu. Vévodkyně mluvila jen německy a babička pro změnu jen česky. A tak bychom mohli pokračovat. Ale ponechme si ty krásné iluze, že v Ratibořicích bylo vše zalité sluncem a šlechta s poddanými tam žila v dokonalé symbióze.
Hvězda každého večírku
Život Boženy Němcové ve skutečnosti až taková idylka nebyla. Pokud by žila dnes, tak by zcela jistě patřila mezi nezávislé ženské, které si cíleně budují kariéru a mají rády život a vše, co přináší. Také by se jistě aktivně zapojovala do společenského života a při její kráse by určitě byla ozdobou každého večírku. Božena Němcová byla totiž opravdu vyhlášenou krasavicí. A muži se kolem ní vždy točili. Ale na manžela štěstí neměla a dost možná, že ani on na manželku. Finanční komisař Josef Němec byl prostě z úplně jiného těsta, než jeho žena. Po roce manželství to u Němcových dokonce vypadalo na rozvod, což by tehdy způsobilo asi poměrně slušný skandál. Božena ale otěhotněla a nechtěla, aby dítě vyrůstalo bez otce.
Manželé Němcovi se k sobě vážně nehodili. Zatímco Němec vyznával upjatou morálku venkova, Božena zastávala revoluční ideály pražské inteligence. S těmi souvisela i rebelie proti zastaralým hodnotám a pokrytectví v mezilidských vztazích. A to včetně vztahů k jiným mužům, než byl její manžel. Lásku k jinému spisovatelka nepovažovala za něco, z čeho by měla mít špatné svědomí. V jejím volnomyšlenkářském okolí byly takové vztahy běžné. Božena své manželství s Josefem sama přirovnala k "otroctví, jež je často horší než to v Americe". A tak si svými milostnými románky tyto útrapy asi kompenzovala.
Kolik milenců za svůj ne zrovna dlouhý život (zemřela ve věku 41 let) vystřídala, asi přesně nezjistíme. Ale pár vztahů doložených bylo; třeba ten s básníkem Václavem Bolemírem Nebeským, s přírodovědcem Janem Helceletem, s lékařem Vilémem Lamblem a studentem Hanušem Jurenkou. Němcovou ale nepodezřívejme, že by ke svým mimomanželským vztahům přistupovala lehkomyslně. K její škodě spíš naopak – brala je vážněji než její milenci. Posuďte sami. Nebeský dal nakonec přednost studiu ve Vídni, medik Jurenka na nátlak svých rodičů odjel studovat do Polska. Nic radostného, že? Němcová vždy končila osamělá a se zlomeným srdcem. "Moje srdce bažilo býti velmi milováno, mně bylo zapotřebí lásky jako květině rosy — ale darmo jsem hledala takovou, jakou jsem já cítila,“ vysvětlila vlastnímu manželovi v dopise roku 1956. A právě Josef Němec si možná zaslouží i trochu víc pozornosti.
Násilník a jeho oběť?
Josef Němec stál celý život ve stínu své slavné, o 15 let mladší manželky, a jen tu a tam mu bylo umožněno z něj vystoupit. Pro jeho prudkou a prchlivou povahu pro něj historie nikdy neměla moc pochopení a byl většinou zobrazovaný jako tyran nebohé spisovatelky. Nebylo to ale úplně spravedlivé, protože i on na začátku manželství dokázal své ženě dát najevo lásku. V té době ji miloval. Byl to vojácky silný a nekompromisní muž. Pracoval jako úředník finanční stráže a proháněl pašeráky s nezlomnou odvahou a prý byl i velmi pohledný. Na druhou stranu nikdy přehnaně, navíc posléze v penzi, neoplýval penězi, často se stěhovali, a to bylo také jablko sváru mezi Němcovými. Kolik toho věděl o milencích, nevíme. Jisté je, že klepy musely proniknout až k němu, což dokazují jasně tato jeho slova, která jí napsal: „Ty snad myslíš, že jsem proto na tebe pyšný, pro svou slávu snad, věř mně, to mne ještě nikda nenapadlo, abych si na to něco zakládal. Já jsem pyšný proto, že jsi taková, jak bez slávy jsi, poněvadž takových žen je velmi málo na světě, já tobě podobnou neznám.“
Jisté také je, že svoji ženu uměl i pořádně ztlouct. V nedoručeném dopise Vojtěchu Náprstkovi z listopadu 1861 Božena Němcová líčila, jak si jednou odpoledne opisovala vlastní pohádky, které si ještě vypůjčila od známého, protože na nové neměla peníze. Němec přišel domů silně nenaložený, a když uviděl svoji choť, začal svazek pohádek trhat. „Ale to jsem se tak rozzlobila a vytrhla jsem mu to z ruky vší silou, a když mě nechtěl pustit, kousla jsem ho do ruky, až mu tekla krev,“ psala. Manžel se vrhl na svou ženu, ale tentokrát ji zachránil syn Jaroslav, který se před ni postavil a řekl: „Netluč tato mamu, ona má pravdu, proč jí to trháš, ona si to chtěla opsat a beztoho si musela ty pohádky vypůjčit.“
Němec se odešel „uklidnit“ do hospody. A tam podle slov Boženy „mě pomlouval, že jsem se kurvila s Lamblem, že jsem nehospodyně. Domů když přišel, bylo pokračování. Ty neřáde, ty chcípneš někde za plotem, kdybys raději sirky prodávala!“ A tak bychom mohli pokračovat. Božena Němcová byla, viděno dnešním pohledem, jasnou obětí domácího násilí. O jejich dramatickém soužití si šeptala celá Praha. „Když jsem z Prahy odjela, byla jsem odhodlána nikdy víc k mému muži, že se nevrátím, neboť jsem ten poslední měsíc od něho tolik zkusila, a nejen já, ale i děti, že to nebylo už k snešení. Jak ráno vstal, začal nadávat a hulákal, dokud neodešel, a to mu bylo jedno, byla-li posluhovačka, anebo sluha, to mu bylo jedno. Žádný, ani ten nejsprostší pacholek nemohl by si vymyslet takových nadávek, co on nám dal, a když jsem Doru bránila, aby ji nebil, uhodil mne - a to jsem byla už churavá,“ opět psala Němcová Náprstkovi. V dubnu 1861 Němec Boženu ztloukl tak surově, že utekla na policii. Ta ovšem v takové situaci mnoho udělat nemohla. Dnes to ale bohužel není o moc lepší, to jen na okraj.
Všechny své muže milovala
O upřímnosti jejích citů k mužům svědčí fakt, že si nikdy nezadala s vlivnými boháči, kteří o ni rovněž projevovali zájem. Raději dala přednost životu v chudobě a po boku mužů, které skutečně milovala. Z prospěchářství ji tedy nepodezřívejme. Ta pravá, opětovaná láska, po níž celý život toužila, však nikdy nepřišla. A nám po této nešťastné ženě zůstala pěkná řada knih, ve kterých se ze svých citů a pocitů vypsala.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
