Vysoká hodnocení na filmových serverech, oscarové nominace a ódy ze všech stran. Dlouho očekávaná komedie Taiki Waititiho Králíček Jojo se konečně dostává i do české kinodistribuce a, dámy a pánové, my to prostě řekneme: čekali jsme víc. Mnohem víc.
Zalezlý ve své jamce
I v případě, že jste jen "víkendový" konzument filmů, jméno Taika Waititi jste už určitě slyšeli. Novozélandský filmař bezpochyby patří k nejzajímavějším tvůrcům současnosti a je radost ho sledovat. Jen za svůj první krátký film Dvě auta, jedna noc získal oscarovou nominaci. Z jeho komedie Co děláme v temnotách je už prakticky kult a díky němu dostala marvelovská série věnovaná Thorovi nový, barevnější a zábavnější směr. Když před časem vyšlo najevo, že pro svůj další film si Waititi vybral adaptaci novely Caging Skies, bestselleru z pera své krajanky Christine Leunens, vzbudilo to rozruch. Protinacistická satira, která mimo jiné pracuje i s imaginárním dětským kamarádem ve formě poťouchlého Adolfa Hitlera, to zní jako to pravé ořechové pro tak hravého režiséra.
Čekali jsme, že Waititi z této látky vyždímá maximum. Že se v kinech budeme prohýbat smíchy, ale pod tím vším na nás podvědomě citelně dolehne poselství o problematice fanatismu, která je stále aktuální. Čekali jsme a doufali, že tenhle film v nás zůstane i dlouho po zhlédnutí a Waititho definitivně vystřelí mezi nejzářivější esa ve svém oboru. A právě v tom jsme udělali chybu, protože nic z toho se nestalo.
Králíček Jojo ukořistil hned šest nominací na cenu Americké filmové akademie, a to včetně té pro nejlepší film. Stejný počet šancí měl i na cenách BAFTA, do boje o Zlatý glóbus se vrhnul ve dvou kategoriích a na filmovém festivalu v Torontu slavil obří úspěch, když nejvíc zabodoval u diváků. Při vší úctě k nim, bylo to zřejmě proto, že Waititi po komerčním úspěchu Thora tak trochu zapomněl na svůj osobitý talent. Ano, v první polovině snímku je jeho rukopis jasně rozpoznatelný, ale je zcela přebitý prostoduchými fóry, které nejsou nepochopené, prostě jen nejsou vtipné. S ubíhajícími minutami snímku dochází invence a ani ten Waititiho Hitler to nezachrání.
Problém je možná i v podivném střídání žánrů, kdy se absurdní scéna v okamžiku střídá s něčím vážným nebo brutálním. Silné dramatické momenty podané dětskou optikou samy o sobě fungují dobře, ale jsou narušovány právě tou groteskou. Tohle přelívání může snímku dodávat nápaditost, ostatně, přesně v tom je půlka síly Parazita, v Králíčkovi Jojo to ale Waititi nezvládl ukočírovat.
Nad vodou ho ale drží skvělé herecké výkony prakticky všech zúčastněných. Od debutujícího Romana Griffina Davise v roli desetiletého Johanesse přes velmi talentovanou Thomasi McKenzie, vždy skvostného Sama Rockwella v úloze asi jediného sympatického nácka v historii až po Scarlett Johansson, která je zcela právem nominovaná na Oscara za roli Johanessovy matky - tohle tu zkrátka funguje. Waititi sám začínal jako herec a komik a evidentně se svým manšaftem umí pracovat. Zbytek ale pokulhává.
Je klidně možné, že jsme na tvůrce byli přílši přísní a on, ačkoliv na scéně působí už řadu let, se ještě hledá. Druhá polovina snímku je podivně utahaná. Jako kdyby se v ní vlastně ani nic nedělo a nejednou dospěje do sentimentálního konce, který ale právě proto, že není vyvrcholením pádného příběhu, vyznívá spíš trapně. V některých momentech zkušené oko zaujme především fakt, že to skoro vypadá, že Waititi touží nenápadně napodobit Wese Andersona. Třeba se novozélándský filmař po práci pro velké studio namlsal a touží tvořit věci, kterými se zavděčí, nicméně nechce zcela rezignovat sám na sebe. Výsledkem je křivě sešroubovaná a reálně velice nezáživná podívaná, která v srdci diváka nezanechá nejmenší stopu.
Kdo ví. Králíček Jojo zkrátka nepřesvědčil ani samostatně, ani v rámci celé Waititiho tvorby. Škoda.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
