Ministryně se 4 ze zeměpisu

Když se 15. května 1937 narodila v pražské židovské rodině na Smíchově Jana Körbelová (až po roce 1945 se jí jméno změnilo na Janu Korbelovou), určitě nikdo netušil, že právě přišla na svět budoucí vlivná žena, kterou budou respektovat nejmocnější státnici světa. Malá Jana byla pokřtěna a o svém židovském původu dlouho nevěděla. Byla vychovávána jako katolička. O svém židovském původu se podle vlastních slov dozvěděla až poté, co Washington Post publikoval reportáž. Právě v ní bylo vzpomenuto, že její prarodiče a několik příbuzných se stali oběťmi holocaustu.

Politiku měla ale v rodině. Její otec Její otec Josef Korbel byl československý diplomat. Hned po Hitlerově okupaci zbytku Československa v březnu 1939 se mu podařilo i s celou rodinou odejít do Londýna. Otec se stal pracovníkem československé exilové vlády a aktivně se účastnil boje proti Hitlerovi. Právě v Londýně nastoupila Jana do školy. Žačka byla sice živá, ale bystrá a učivo prý zvládala lehce s jednou výjimkou – nešel ji zeměpis a měla z něj 4. Což se nám u budoucí ministryně zahraničí světové mocnosti skoro nechce věřit.

Emigrace - již definitivní

Po válce se Korbelovi načas vrátili zpět do Československa, ale po komunistickém puči ho nadobro opustili a v roce 1948 se usadili v USA, konkrétně v Coloradu. Financemi dvakrát neoplývali, ale na vzdělání svých dětí, které měli celkem tři. Po studiích na internátní škole ve Švýcarsku a absolvování uznávaného Wellesley College, kde dostala stipendium pro studium politologie, se Madeleine provdala za chicagského novináře Josepha Medilla Pattersona Albrighta, se kterým má tři dcery, a zapsala na postgraduální studium na Kolumbijské univerzitě. Získala diplom na Institutu ruských studií. Politika ji prostě zajímala a stala se jejím pracovním a do jisté míry i životním posláním.

mohlo by vás zajímat

Z první dámy málem prezidentkou: Hillary Clinton nakonec v zápase o křeslo v Bílém domě porazil Obama i Trump

Bílý dům se otevírá

Do Bílého domu nastoupila po vítězství Jimmyho Cartera. Měla tehdy na starosti vztahy s Kongresem a dělala zprostředkovatelku mezi Radou pro národní bezpečnost (NSC) a ministerstvem zahraničních věcí. V roce 1992 ji Antony Lake, poradce Billa Clintona pro otázky zahraniční politiky, pozval do Clintonovi volební kampaně. Na Clintona zapůsobila a ten ji po svém zvolení jmenoval velvyslankyní USA v Radě bezpečnosti OSN. Následovalo i jmenování do funkce vedoucí štábu pro spolupráci s Radou pro národní bezpečnost. Osvědčila se – podařilo se jí vybojovat rovnocenné místo ve vládě s právem zúčastňovat se všech zasedání NSC.

Od roku 1993 do začátku roku 1997 byla velvyslankyní USA při OSN a jako taková zasedala v Radě bezpečnosti v době, kdy OSN nedokázala nijak bezprostředně zasáhnout ve Rwandě, v níž probíhala genocida. Telegram se žádostí o vyslání posil a k oprávnění k zásahu proti genocidě v Rwandě byl po jejím přezkoumání a po poradě s prezidentem Clintonem ignorován. Sama tuto skutečnost vysvětluje nedostatečnými informacemi a nepřehlednou situací na místě, což prý znemožnilo přijmout účinnou akci. Bohužel, ne vždy se vše povede.

Na druhou stranu se Madeleine Albright nebála vystoupit na půdě OSN i velmi ostře. V roce 1996 reagovala na sestřelení dvou civilních letadel nad Kubou. Označila tento čin jako chladnokrevnou vraždu a neváhala použít neslušné výrazy. Podařilo se jí také přesvědčit Rusko, aby podpořilo vyslání amerických vojáků na Haiti, takže se operace uskutečnila pod záštitou OSN. Získala celkově velký vliv na rozhodování o zahraniční politice s ambicí ucházet se v následujícím administrativním období právě o post ministryně zahraničních věcí. Což se jí posléze podařilo, jak víme. Prezident Bill Clinton ji po svém znovuzvolení na toto místo skutečně navrhl. Senát ji schválil jednomyslně také díky přátelství tehdejšího šéfa republikánů Jesse Helmse a její dobré diplomatické práci i v odlehlejších koutech světa.

První dáma americké diplomacie

Ministryní zahraničí byla od 23. ledna 1997 do 20. ledna 2001. V této funkci mj. v letech 1998-2000 sehrála důležitou roli při řešení kosovské otázky a o budoucnosti této srbské provincie. Jednala, a to nejprve tajně s velitelem Kosovské osvobozenecké armády Hashimem Thaçim, se kterým se sblížila i v osobní rovině. Po fiasku tzv. Rambouilletské smlouvy (pro Srby nepřijatelné), podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, a Srbsko mělo být obsazeno vojsky NATO, začalo v březnu 1999 bombardování Kosova i Srbska letectvem států NATO. Bombardování Jugoslávie americkým vojenským letectvem a dalšími spojenci v rámci NATO nakonec vedlo k dohodě z Kumanova, stažení Jugoslávské armády z Kosova a navzdory původní dohodě i uznání nezávislosti Kosova ze strany rozhodujících zemí o dlouhých 9 let později.

Albright také sehrála významnou úlohu při prvním rozšíření NATO o bývalé členy východního bloku, a to Česko, Polsko a Maďarsko.

Na Česko nikdy nezanevřela

Madeleine Albright nikdy nezapomněla na to, kde se narodila. K České republice se dodnes hrdě hlásí a uchovala si i znalost češtiny. Po odchodu z funkce ministryně zahraničí se o ní dokonce spekulovalo jako o možné nástupkyni Václava Havla ve funkci prezidenta ČR. Právě s Václavem Havlem ji pojilo osobní přátelství a on se nikdy netajil tím, že v ní našel fundovaného rádce a průvodce vrcholnou světovou politikou. To, že k Havlovi chová bývalá americká ministryně zahraničí respekt , jednoznačně potvrzuje i fakt, že na něj vzpomíná ve své knize, která v Česku vyšla pod názvem Fašismus – Varování? Doslova v ní píše: „„Je důležité vědět, proč jsou zvoleni. Jestli třeba lidé zapomněli na historii této země. Pro mě je smutné, že lidé si dost neváží toho, co dělal Václav Havel. Když se stal prezidentem, najednou to byla opět zlatá země. Lidé nemluví o tom, co sem přinesl. Proto jsem o tom psala.“ Promluvila také na zádušní mši, která byla sloužena ve Svatovítské katedrále u příležitosti smutečního rozloučení se zesnulým prezidentem 23. 12. 2011.

Albrightová obdržela pamětní stříbrnou medaili Jana Masaryka během Bohemia Foundation oslavy v Praze, 7. března 2000. V letech 2003–2005 byla ve vedení Newyorské burzy. V současnosti přednáší na Georgetown University, podílí se na činnosti Národního demokratického institutu pro mezinárodní vztahy a je předsedkyní Komise pro posílení práv chudých.

Milovnice broží

Jako téměř každá žena má i Madeleine Albright jistou slabost pro módu. V jejím případě se jedná o šperky, konkrétně se o ni ví, že je velkou milovnicí broží. Má jich celou sbírku a staly se dokonce námětem pro její memoárovou knihu Tajná řeč broží. Knihu sama autorka přibližuje slovy: "Pomalu mi docházelo, že aniž bych to vědomě plánovala, staly se šperky součástí mého osobního diplomatického arzenálu. Bývalý prezident George H. W. Bush proslul svým výrokem "Čtěte mi ze rtů!" (Read my lips). Začala jsem své kolegy i reportéry žádat, aby "četli z mých broží" (Read my pins)." Prostřednictvím této knihy umožnila politička nahlédnout do svého soukromí, a to právě prostřednictvím svých broží, ke kterým se vážou různé příběhy. Její sbírka má nadnárodní i demokratický charakter - laciné brože za pár korun tu mají své čestné místo vedle značkových šperků i rodinného stříbra. Najdeme tu jak starožitného orla, jehož si bývalá ministryně zahraničí pořídila v době svého jmenování, tak zebry, které si vzala na setkání s Nelsonem Mandelou, či valentinské srdce vyrobené její tehdy pětiletou dcerou. Jednu brož pro ni také vytvořila přední česká klenotnická firma. Je vyrobena z diamantů a symbolizuje českého lva se slovenským dvojitým křížem.

GALERIE Madeleine Albright

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Život této političky a diplomatky, které svého času naslouchali ti nejvlivnější muži světa, byl, je a určitě ještě bude, velmi pestrý.