Vůle zůstat naživu
Už zbývá jen Jaroslava Skleničková. 27. prosince minulého roku v 96 letech zemřela Miloslava Kalibová. Smuteční obřad se konal dnes ve čtvrt na jednu v motolském krematoriu. Ukazovaly se rodinné fotky a tiše se vzpomínalo... Kalibová totiž byla předposlední žijící "lidickou ženou".
Po exemplárním vyhlazení tragicky proslulé české obce byla spolu se svými sousedkami a také svou matkou a sestrou převezena do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde přežila tři roky až do konce války a nakonec musela absolvovat pochod smrti, když nacisté s vězni prchali před blížící se Rudou armádou.
Po osvobození se Kalibová zúčastnila pietní akce v už neexistujícím městě, kde bylo oficiálně zahájeno pátrání po ztracených dětech. Celkem se jich zachránilo sedmnáct, zbylým dvaaosmdesáti byl na místě bývalých Lidic postaven památník skládající se z přesného počtu soch. "Měli jsme se tehdy shromáždit na Buštěhradě v zámku a pak jít (na pietní akci, pozn. red.). Tak takhle jsme přišly a až nad strání jsme viděly - prázdné údolí... Byl tam jedině ten hrob označen, tam byl už jakýsi provizorní kříž, to místo prý udržoval nějaký pán ze Hřebče. A taky se vyprávělo, ono tam bylo oseté pole a obhospodařoval ho buštěhradský státní statek. A když tam přijeli s koňmi, tak ty odmítali překročit místo toho hrobu. Prý je tam prostě nedostali," vzpomínala Kalibová v rozhovoru pro projekt Paměť národa na poválečný návrat domů.
Poté se Kalibová přestěhovala do Kladna, kde jí byl přidělen byt, ironií osudu po Němcích. V roce 2012 se spolu s dalšími lidickými přeživšími setkala s německým prezidentem Joachimem Gauckem.
Modrooká monstra
V červnu 1942 zemřel po třech dnech v nemocnici Reinhard Heydrich na následky zranění utržené při atentátu, který na něj spáchali dva českoslovenští agenti vyslaní britskou rozvědkou. Rozzuřené říšské velení muselo provést rychlou a tvrdou odvetu, vyslat zbytku země zprávu, že takhle se v protektorátu nehraje. Rozhodnutí pro zastrašovací akci padlo právě na Lidice.
Lidice byly vybrány v podstatě kvůli úplné maličkosti. Místnímu továrníkovi se shodou okolností dostal do ruku dopis určený jedné jeho pracovnici. V dopise stálo mimo jiné: “Drahá Aničko, promiň, že ti píši tak pozdě, co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal, už se neuvidíme.” Továrník v domění, že by se mohlo jednat atentát na říšského protektora předal dopis četnictvu. A Němcům to jako záminka stačilo.
9. června jednotky SS a Gestapa obklíčily lidice, byly zabaveny cennosti a kolem půlnoci začali nacisté vyváděti rodiny z domů a třídit podle věku a pohlaví. Dalšího dne ráno dorzail sám K. H. Frank, aby dohlížel likvidacím. Ženy šly na rozvoz do koncentračních táborů, děti byly rozdělené na ty, které měly být určeny k poněmčení, ostatní Němci odvezli nejdřív do Lodže a následně do Chelmna, kde byly zplynovány. Sto třiasedmdesát mužů z vesnice bylo popraveno rovnou v Lidicích, nejmladšímu z nich bylo čtrnáct let.
Všechny budovy byly polity benzínem a zapáleny, zbytek se zdemoloval výbušninami, vyvracely se stromy, nacisté zničili všechno včetně hřbitova, na kterém exhumovali těla. Protože když se řeklo vyhlazení, tak se myslelo opravdové vyhlazení.