Otto Janka v knize Za skleněnou horou (Olympia 1977) píše: "V Záhedánu jsme seděli v čajovně na "hlavní třídě" a učili se pít čaj po orientálním způsobu, to jest přes kostku cukru, která se samozřejmě v puse brzy rozpustí, ale to není chyba, tak to má být, protože jen tak se mohou všechny chutě, které jsou v čaji, projevit. Nejdřív je to dobrý, sladký čaj, ale brzy – jak se cukr rozpouští – je přeslazený a zcela jiné chutě v něm vyplavou na povrch, ale z přeslazeného čaje je žízeň, odstraní ji hořký čaj, to je ten doušek, který vypijeme, když z kostky cukru mezi zuby už nic nezbyde a hořký čaj, krom toho, že hasí žízeň, vydá opět nové a poslední svědectví o chuti čaje..." Těžce návykový nápoj! (chaiwallahsofindia.tumblr.com) Asijští muži počínaje Tureckem vysedávají v čajovnách stejně, jako my vysedáváme v hospodách. Čajovna je pro ně základní socializační institucí, kam chodí odpočívat po práci, probírat politiku, postěžovat si na manželky, pokecat... Prostě "řešit svět". Protože islám zakazuje alkohol, muslimům nahrazuje pivo jiná návyková látky – thein obsažený v čaji. Údajně jde o nerozšířenější psychoaktivní látka na světě. Thein stimuluje centrální nervovou soustavu, potlačuje únavu, zbystřuje myšlení (řadí myšlenky "do lajny"), zlepšuje koncentraci a ve vyšších dávkách působí až euforii. V čaji thein díky doprovodným alkaloidům působí delší dobu a ne tak nárazově jako v kávě, kde se mu říká kofein (chemicky jde ale o stejnou látku).  

Není to spíš kakao?

Nese čaj jako k ohni (chaiwallahsofindia.tumblr.com) V různých východních zemích vypadají čajovny různě. V Turecku a Íránu v nich najdete vyvýšená sedátka (takht) s koberečky a polštáři v přítmí, které osvětlují barvené lucerničky. Orientální atmosféru dotváří přítmí a často i tichá hudba. K silnému černému čaji, který se v těchto zemích srká přes kousky sekaného cukru, často dostanete vodní dýmku, která je asi nejvíc rozšířena v íránských čajcháné. A pozor, ten cukr je sekaný ručně! Někde v koutě bazaru narazíte na chlapíka, který špičatým kladívkem z homole cukru celé dny doslova uždibuje plátky a rozsekává je na drobné kostky. Co myslíte, že k té jednotvárné práci pije, aby se neunavil? Z výšky! (www.schettini.com) V Pákistánu, Indii a Nepálu jsou čajovny většinou jen nuzné plechové boudy nebo betonové "garáže". Čaj se tu dlouho svařuje s mlékem, cukrem a kořením. Výsledný nápoj podobný kakau vám prodavač nalije z výšky, aby se krásně napěnil. Čaj vám ale nabídnou i čajválové procházející pákistánskými a indickými vlaky s velkými hliníkovými konvicemi vyhřívanými řeřavým uhlím s hlasitým "Čají! Čají! Čají!" Stejně tak čaj na tureckých a íránských bazarech dostanete od nosičů, kteří ho servírují prodavačům. Ti vám ho nabídnou jako součást rituálu nakupování, aby si vás tím podvědomě zavázali.  

Rituál úcty

Čaj je v Asii základní součástí tradiční pohostinnosti. V ortodoxních islámských oblastech vás často někdo úplně cizí pozve na čaj jen proto, že jste cizinci. Patří k tomu nezbytný rituál úcty a přátelství prokazovaného podání ruky, který je na Východě mnohem rozšířenější než ve "studené" Evropě. Všimněte si, jak si čaj místní často lijí na podšálek, aby rychleji vychladl. V čajovnách takřka nikdy nepotkáte místní ženy, protože v patriarchální společnosti je prostě čajovna mužský svět. Jako cizinku vás ale nikdo vyhazovat nebude. Více: Michal, Zdeněk a Soňa Thomovi: Příběh čaje (Argo 2002). Nejpodrobnější česká kniha o čaji od nejpovolanějších autorů, kteří se specializují na Asii a její kulturu.