Před 61 lety se narodila jedna z nejlepších a nejuznávanějších českých zpěvaček, která ale nikdy netoužila po slávě a nebyla ani přijata mainstreamovými proudy. Zuzana Navarová ve svých skladbách kombinovala inteligentní poezii s folkovými melodiemi a bezchybným zpěvem. Ačkoli ji osud vyměřil krátký život, stihla během něj skrze hudbu rozdat hodně radosti, a o to jediné jí vlastně vždycky šlo.
Zuzana Navarová byla diamantem folku
Zuzana Navarová byla folkovou zpěvačkou, textařkou a skladatelkou, která ve svém žánru těžko hledala někoho, kdo by jí mohl konkurovat. Přesto nebyla tou nejslavnější, nejviditelnější a nejpopulárnější zpěvačkou – nesplňovala totiž moderní předpoklady pro „superstar“. Její písně nešly ruku v ruce s tehdejšími trendy, nepodlézali posluchači kýčovitě líbivými melodiemi a ona sama nevystupovala s ohnivou show za zády.
V případě Zuzany Navarové se jednalo o komorní a hluboké skladby s myšlenkou a lehkostí, často o poměrně složité instrumentální i vokálové kompozice, přesto precizně napsané, zahrané i zazpívané. Také se o ní s určitou nadsázkou mluví jako o ženské verzi Karla Kryla. Podobnost se v tomto smyslu nedá hledat v tématech písní, spíše v obratnosti se slovy, kterou oba dokonale zužitkovali při kompozici textů. Jedná se o jedny z mála českých textařů, jejichž texty se samy o sobě dokážou profilovat jako poezie. O kvalitní hudbu a balzám pro uši se v souvislosti s Navarovou jedná vždy, ať už jde o její sólové projekty nebo spolupráci s kapelami Nerez, Koa a Tres.
„Já jsem si spíš myslela, že budu instrumentalistkou. Mě v životě nenapadlo, když jsem byla malá, že bych byla zpěvačka, to mi přišlo tak banální… Tak co se dá dělat, jsem zpěvačka.“
Z Hradce do Prahy
Zuzana Navarová pochází z Hradce Králové, kde se narodila 18. června roku 1959. V Hradci následně také studovala na gymnáziu J. K. Tyla, načež v Praze vystudovala učitelský obor španělštinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po završení studia nastoupila na pozici učitelky španělštiny na jazykové škole, studium a prostředí školy ji ale obklopovalo i v osmdesátých letech.
Navarová chvíli zpívala s královehradeckou kapelou Výlety, ale na přelomu let 1980 a 1981 začala po návratu ze studentské stáže na Kubě jako zpěvačka vystupovat s hudební skupinou Nerez, jejíž jádro tvořila autorská trojice Zuzana Navarová, Zdeněk Vřešťál a Vít Sázavský. V následujících dvou letech vyhrála skupina několik soutěží a získala několik cen, a to jak v Praze, tak například v Plzni. První dlouhohrající deska vyšla Nerezu v roce 1986, jednalo se o desku Masopust, na které je mimo jiné jedna z nejpopulárnějších skladeb skupiny s názvem „Tisíc dnů mezi námi“. Celkové dílo kapely, především pak hlasové nadání Zuzany Navarové, bylo velmi oceňováno posluchači i kritiky, a vzhledem k silným vazbám na latinskou kulturu i jazyk Nerez vystupoval na Kubě a ve Španělsku. Souběžně s vystupováním na konci 80. let studovala Zuzana Navarová na konzervatoři obor populární zpěv, studentské prostředí se ji tedy stále drželo.
První sólové album vydala Zuzana Navarová v roce 1992, kdy už se kapela Nerez začínala pomalu rozpadat. Navarová se začala věnovat svému vlastnímu uskupení Tres, se kterým nahrála v roce 1994 desku. Následovala kapela Koa, se kterou nahrála dalších pět alb, z nichž lze zmínit například dvě nejpopulárnější a pravděpodobně i nejvýznamnější alba „Barvy všecky“ z roku 2001, které bylo oceněno českým Andělem, a „Jako Šántideví“ z roku 2003, které bylo albem posledním a je specifické pestrostí a množstvím využitých jazyků. Zuzana Navarová na něm totiž zpívá nejen česky, ale i romsky, slovensky, rusky, kečuánsky, a dokonce využila i západogermánský jazyk jidiš.
Zmíněná poetičnost textů Zuzany Navarové je znatelná například ze sloky skladby „Do nebes“:
„Neste mě, neste, ptáci, do nebes,
k divokým kachnám volám přes vrátka,
skřivan ať zanechá mě blízko hvězd
a straky odnesou má zrcátka.
Neste mě, neste, ptáci, do nebes,
divokým kachnám čechrám peřinky,
přes moře žluté přejdu lila vřes
a straky odnesou mé hodinky - ještě dnes.“
Objevila Věru Bílou i harmonikářku Radůzu
Zuzana Navarová měla zvláštně blízký vztah k latinské kultuře, ale třeba i k romskému folklóru, což však pravděpodobně vycházelo již z jejích studentských zájmů. Nepřekvapivá je tedy skutečnost, že právě Navarová je považována za objevitelku pravděpodobně nejznámější romské zpěvačky Věry Bílé, jejíž nahrávky produkovala. Její zásluhou se ale s větším zájmem široké veřejnosti setkala i zpěvačka a harmonikářka Radůza.
Navarová se však nevěnovala jen folkovému žánru, komponovala také hudbu k divadelním inscenacím (Střemhlav). Byla aktivní i v oblasti stříbrného plátna, složila například hudbu k filmu „Řeči, řeči, řeči“, který byl nominován na Oscara a nazpívala titulní píseň k pohádce Čert ví proč. Jejími nejznámějšími počiny jsou však samozřejmě písně, které se dotkly mainstreamového proudu a byly hrány v komerčně úspěšných rádiích. Jedná se například o skladby „Marie“, „Já s tebou žít nebudu“ a „Andělská“.
Zuzana Navarové o svém soukromí příliš nemluvila, byla uzavřená do sebe a svým životem nechtěla „zatěžovat“ své okolí. Vdala se ve svých necelých 40 letech za Kubánce Luíse de Tejada, sňatek ovšem do života Navarové žádný větší impuls nepřinesl, rozešli se ale údajně v dobrém, stejně jako se sešli. Svému nejbližšímu okolí se nesvěřila dokonce ani s tím, že trpí rakovinou spojenou s cirhózou jater. Když se poprvé ukázala s ostříhanými vlasy, přátelé si prý mysleli, že se jedná pouze o novou image – a oprávněně. Zuzana Navarová se chovala do poslední chvíle, jako by se nic nedělo. Koncertovala, věnovala se charitativní činnosti v nadaci Život umělce a žila si dál svůj život.
Plány i neplány Zuzany Navarové
„Už několik let neplánuju. Jako cíl jsem si vytkla, že nebudu mít žádné cíle. Vlastně můžu říci, že každý probíhající okamžik je můj cíl,“ řekla v jednom z posledních rozhovorů. Byla přesným opakem přehnaně cílevědomých a uměle vytvořených superhvězd, přesto publiku nabídla daleko hodnotnější hudbu, která je ovšem širší veřejností stále poměrně nedoceněná. Plány i neplány Zuzany Navarové byly překaženy zvláštním údělem osudu 7. prosince roku 2004, kdy v Praze ve svých 45 letech zemřela – a její kometa definitivně zamířila nad Letnou i nad Betlém.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
