Mladý architekt udělal díky nacistům rychlou kariéru

Albert Speer se narodil 19. března 1905 v německém Mannheimu – jeho otec i děda byli architekti, takže bylo přirozené, že se mladý Albert rozhodl následovat jejich příkladu, stejně jako poté jeho vlastní syn. I když byl celá dvacátá léta apolitický, rozhodl se v roce 1931 vstoupit do NSDAP, kde získal stranické číslo 474481. O rok později ho společný známý doporučil Josephu Goebbelsovi, který hledal nového architekta pro zrenovování sídla strany v Berlíně.

Vedení NSDAP Speerova práce nadchla, a tak mladému architektovi zařídili schůzku se samotným Adolfem Hitlerem, který právě uvažoval nad přestavbou říšského kancléřství. Nacistickému vůdci se Speer okamžitě zalíbil a postupem času začalo mezi muži vznikat i osobní pouto – Speer během výslechu v Norimberku po válce prohlásil, že patřil k okruhu Hitlerových nejbližších přátel. V roce 1934 byl Hitlerem jmenován hlavním architektem Třetí říše, a tak začala jeho hvězdná kariéra.

Mezi nejúchvatnější Speerova díla té doby bezesporu patří stadion Zeppelinfeld, monumentální stavba, kterou postavil pro nacistické sjezdy. Speer si od Luftwaffe vyžádal na 152 protileteckých světlometů, které nechal rozestavět okolo salutujících nacistů a vytvořil tak své možná nejdůležitější dílo. Obrovské proudy světla vytvořily dechberoucí zeď tyčící se do nebe, která zcela pohltila mysl každého, kdo se v její blízkosti nacházel. Tento Chrám světla, jak Speer svůj projekt pojmenoval, patří k nejvlivnějším dílům celé jeho kariéry. Kdo zažil jakýkoliv hudební koncert, během kterého vlny světel uchvacují spolu s hudbou posluchače, ví, že ze Speerova světelného chrámu těží organizátoři dodnes.

Monumentální Hitlerovo město zůstalo jen na papíře

Hitler fascinovaný Speerovou prací ho pověřil pravděpodobně nejambicióznějším stavebním projektem všech dob; přestavbou Berlína na monumentální hlavní město budoucí nacistické říše Germanie. Dominantou města měla být megalomanská Volkshalle, obrovská kopulovitá budova vyprojektovaná po vzoru katedrál, která se stejně jako zbytek celého projektu nikdy nestihla vystavět – druhá světová válka a následný konec Třetí říše zabránil stavbě tohoto Hitlerova nového Říma. Přesto dokázal Speer v rekordním čase postavit pro vůdce úchvatnou budovu nového říšského kancléřství, která ale byla stejně jako zbytek Speerových berlínských projektů zničena během dobývání města sovětskou armádou. Dodnes se zachoval jen testovací betonový blok Schwerbelastungskörper, který jako jediný unikl demolici města.

GALERIE Hitlerův architekt Albert Speer

+ DALŠÍCH 18 FOTEK + DALŠÍCH 19 FOTEK

Když v září 1939 odstartovala druhá světová válka, začal se Speer obávat, že se žádný z jeho rozestavěných projektů nedočká dokončení – i přes Hitlerovy útěchy se Speerovy obavy naplnily a v důsledku válečného úsilí byly zastaveny práce na naprosté většině Speerových děl. V roce 1942 byl Hitlerem jmenován ministrem zbrojního a válečného průmyslu, kdy i přes první neúspěchy Wehrmachtu dokázal udržovat produkci válečného materiálu – dokonce navrhnul ambiciózní projekt podzemních továren, které by dokázaly vyrábět potřebné zbraně i přes pokračující spojenecké bombardování.

Neuposlechl Hitlerův rozkaz a omluvil se

Na jaře 1945 již bylo všem jasné, že porážka Německa je zcela nevyhnutelná – Hitler nechal vydat tzv. Neronův rozkaz, dle kterého měla ustupující německá vojska zničit všechna vojenská, dopravní, průmyslová a zásobovací zařízení, tedy cokoliv co by mohlo být zabráno a využito nepřítelem. Realizací tohoto šíleného plánu pověřil Hitler právě Speera – ten si byl vědom obrovské humanitární katastrofy a hrozby hladomoru, kterými by bylo při splnění fanatického rozkazu postiženo již tak zbídačené civilní obyvatelstvo. Rozhodl se tedy s nasazením vlastního života neuposlechnout vůdcův rozkaz. Pod hrozbou zastřelení zakázal svým mužům jednat podle Hitlerových pokynů a pravděpodobně tak zachránil tisícovky životů.

Po bezpodmínečné kapitulaci byl Speer spolu s ostatními nacisty postaven před Norimberský tribunál, kde i přes sovětské volání po trestu smrti byl nakonec uvězněn na dvacet let. Krk mu zachránilo jeho tvrzení, že nevěděl o probíhajícím holocaustu a dalších nacistických vyvražďovacích plánech. Jeho později objevená soukromá korespondence však ukázala, že byl s masovým vražděním obeznámen již v roce 1943. I přesto se stal jedním z mála souzených nacistů, jenž otevřeně a především upřímně projevil lítost nad zločiny Třetí říše a přijal spoluzodpovědnost za jejich realizaci. Tím se pro většinu světa již navždy stal „nacistou, který se omluvil“.

Ve vězení Spandau strávil přesně dvacet let, během kterých vydatně četl a věnoval se procházkám po vězeňských zahradách – každý den si pečlivě měřil, kolik ušel a následně si do mapy, kterou měl v cele zaznamenával vzdálenost. Jeho cílem bylo alespoň takto v myšlenkách obejít celý svět, nakonec se ale dostal jen do Mexika po 30 000 kilometrech. Po svém propuštění měl Speer v plánu návrat k architektuře, ale nakonec k tomu nedošlo.

Když to nevěděl Speer, tak proč bych to měl vědět já?

Po svém propuštění napsal Speer dvě knihy, ve kterých dokonale popsal svůj život a vnitřní fungování nacistického impéria – dodnes historici těží z těchto textů, v nichž odhalil věci, které byly známé jen nejužšímu kruhu zasvěcených. Zároveň v nich zopakoval svou obhajobu, že nebyl obeznámen s nejhoršími nacistickými zvěrstvy a vytvořil tak nechvalně známý „Speerův mýtus“. Tím si řada starších Němců, dříve horlivých stoupenců Hitlera, vnitřně obhajovala svou spoluúčast na nacistických zločinech, jelikož pokud o tom nevěděl jeden z nejvýše postavených lidí ve státě, jak jsme mohli my?

Speer se několikrát vydal do Londýna, kde vystoupil v televizních pořadech týkajících se války. Během jedné této své návštěvy utrpěl mrtvici, jejímž následkům 1. září 1981 podlehl. Hlavní architekt Hitlerova Německa tak zemřel na půdě země, kterou jeho vůdce nikdy nedokázal dobýt.

A tady si přečtete, že Bercow odmítl další hlasování o brexitu podle pravidla z roku 1604.