Stará Mary Websterová byla nepříjemná babizna, což ale v sedmnáctém století znamenalo pro Novoangličany jenom jednu jedinou věc: Je to čarodějnice! Její sousedé ale netušili, že když se pokusíte zabít nevinnou ženu, můžete jednu čarodějnici skutečně vytvořit.
S čarodějnicemi je to proces
Popravování lidí za to, že si dali na záchodech rychlovku s rohatým (ve středověké řeči “obcovali s ďáblem) je bohužel staré jako lidstvo samo. Důkazy o stíhaná kouzelníků a čarodějnic zaznamenali už Peršané, Chetité, Indové nebo Asyřané. Všechna úspěšná impéria starověku. Včetně Babylonu, kde stíhání čarodějnic vytesali dokonce do legendárního Chamurapiho zákoníku, který byl dlouho považován za vůbec nejstarší dochovaný legislativní dokument vůbec. V antice se mimochodem kouzla taky netrpěla, Římané měli upalování taky zakotveno v právu.
A jen pro představu, jak populární sociální aktivita tohle popravování čarodějek je dodnes? O tom je zaznamenána řada případů i z jedenadvacátého století, většinou ze subsaharské Afriky, Haiti, pochopitelně Islámského státu a Saudské Arábie… jo a Indie. Ti od starověku v podstatě nepřestali.
Když se ale řeknou “čarodějnické procesy” nebo “hon na čarodějnice”, většinou se vám vybaví středověk nebo novověk, to proto, že jsme na západ orientovaná společnost a tenhle nešvar nás především postihl v tuhle dobu. Ve středověku bylo mučení, upalování, kamenování a napichování čarodějnic tak nějak běžnou agendou a lid to také tak bral. Bylo to tu vždycky a vždycky to tu bude, ještě že ty hodné soudce máme, co bychom dělali, kdyby nám čarodějnice dál kazila kapustu na poli, že?
Evropský středověk byl extrémně ovlivněn křesťanstvím, od filozofie, přes architekturu, výtvarné umění a literaturu až po právo a každodenní záležitosti, takže na Lucifera a jeho konkubíny se házelo kdeco. I když se popravoval někdo, kdo provedl čistě světský zločin, stejně měla jeho smrt duchovní přesah. Věřilo se, že mučení a poprava je trest pro tělo, čímž se duše očistí a může pak odputovat do nebe. Touto logikou byla taková brutální poprava vlastně radostnou událostí a po mnoho let to tak bylo širokou veřejností vnímáno. My tady nemučíme člověka, my tady zachraňujeme jeho nesmrtelnou duši. Háleluja!
Opravdové šílenství ale vypuklo v patnáctém století a horečnaté nahánění ďáblových nevěstek dosáhlo svého vrcholu v šestnáctém a sedmnáctém století. Frekvence i velikost procesů se pak postupně zmenšovaly a s nástupem osvícenství utichly skoro úplně. U nás je mimochodem zakázala Marie Terezie, protože samozřejmě, že ano. Během těch pár set let zemřelo na hranicích, pod kameny a v kádích s vodou na tři sta tisíc “čarodějnic a kouzelníků”, ale někteří historikové hádají i půl milionu nebo vyšší čísla. Proč se to dělo? To vlastně nikdo neví.
Nikdo se nehádá o tom, že celá ta věc měla silně šovinistický podtón, drtivou většinu obětí procesů byly ženy a většina z nich byly ženy pod dvacet let. Asi nějak převládal názor, že ďábel není na milfky. Co se ale fenoménu jako celku týče, vědci se stále přou. Někteří říkají, že za ní stála vědomá snaha šlechty udržet lid ve strachu a pod kontrolou. Někteří říkají, že šlo o známky korupce v církvích, protože na procesech se dalo dost vydělat. O procesech se v jistých zdrojích mluví jako o smrtící alchymii, která zvládne vytvořit zlato z krve nevinných. Další skupina historiků se zase domnívá, že čarodějnické procesy byly způsobené výraznými sociálními změnami. Protestantismus, urbanizace, rozpady menších komunit a větších rodin, náhlá anonymita a strach… Ale pravdou nejspíš bude, že kombinace výše zmíněného zatlačila na lidi, kteří masově propadali hrůze z neznámého a davovému šílenství.
Víte, Stalin má slavný citát o tom, že smrt jedince je tragédie, ale smrt milionu je statistika. A aby vám půl milionu upálených lidí neprošumělo ušima jako statistika, chtěli jsme vám říct o jednom konkrétním případu, který je… zvláštní. Dílek mozaiky, historka, která se odehrála na konci sedmnáctého století v puritánském městě Hadley ve státě Massachusetts. Ve městečku žila jedenašedesátiletá žena. Jmenovala se Mary, Mary Websterová. A nikdo ji moc nemusel, byla to zlá uštěpačná ženská. Čarodějnice, řekli bychom my. Ale jenom proto, bychom se k ní nezachovali jako obyvatelé města Hadley.
Provaz pro starou Mary
Hysterie kolem čarodějnic putovala od jihu Evropy přes kontinent a Anglii až nakonec došla přes Atlantik do Ameriky. Nejslavnějším případem byl hromadný proces v Salemu, ale po celé Nové Anglii se děly podobné věci. Lidé byli vystrašení, lecčemu nerozuměli a kdykoli se ve městě něco přihodilo, nepovedla se úroda, bylo dlouho sucho, někdo onemocněl nebo umřela kráva… vinila se čarodějnice. A pro lidi z Hadley to byla právě Mary Websterová.
Neměla děti, ke stáru už ani neměla manžela a neměla nikoho ráda. Byla jako strašák ukázková. Všichni se jí báli a všichni jí měli dost, takže jednoho rána podepsal místní soudce, všemi oblíbený ctihodný občan Philip Smith zatykač. Mary odvedli z města v řetězech a převezli ji do Bostonu. K procesu.
V Bostonu byl její případ přezkoumán. Všechny ty zvěsti o tom, že se mění ve zvíře, že povila Satanovi děti, které vypadají jako černé kočky. Že když se jednou sousedům vloudilo do baráku černé kuře a oni ho vzali holí, stará Websterová pak měsíc chodila o holi. Tenkrát se čarodějnictví určovalo různými absurdními způsoby, které buď vedly ke smrti testované nebo důkazu o její čarovné moci. Ale Mary… Mary byla nějakým zázrakem shledána nevinnou. Možná byla soudci stará rozumná ženská od rány, možná prostě jen byl jedním z těch rozumnějších. Tak jako tak Mary Websterovou osvobodil.
A ta se mohla se svým ironickým úšklebkem vrátit zpátky do Hadley, kde se lidé křižovali, jenom ji potkali na ulici. Paradoxně to, že Mary vyvázla bez trestu byl pro její sousedy ten největší důkaz, že se spolčila s ďáblem. A nepomohlo ani to, že její žalobce, všemi milovaný ctihodný občan Philip Smith tu zimu těžce ochořel.
Smith trpěl těžkými záchvaty, měl horečky a blouznil. Všem bylo jasné, kdo ho má na svědomí. To ta stará čarodějnice ho uhranula. Lidé v Hadley byli vyděšeni k smrti. O to víc, že se kolem Smithe začaly dít divné věci. Dnes nikdo nepochybuje, že to byly představy a historky vystrašených vesničanů, ale pro tehdejší místní musely zvěsti působit jako oživlá noční můra. V místnosti, kde soudce ležel a blábolil se pohybovaly stíny. Stěžoval si, že za ním v noci chodí “ta žena”, na těle se mu objevovaly škrábance, pod postelí se ozývaly zvuky a léky mu záhadně mizely z flakónku.
Parta místních mladíků měla pocit, že potřebuje ještě jeden důkaz, než zasáhnou. Zatímco jeden hlídal šílícího Smithe, ostataní šli bušit na chalupu staré Websterové. Ta je pokaždé neurvale vyhnala a když se vrátili zpátky, muž, který zůstal na stráži potvrdil jejich podezření. Párkrát se panu Smithovi ulevilo, patrně, když musela Mary přerušit zaklínání, aby jim mohla vyhubovat. Případ byl jasný.
Pánové se vrátili zpátky k domu Mary Websterové, vykopli dveře a vyvlekli ji za vlasy ven do sněhu. Kopali do té staré ženy, mlátili ji, plivali na ni a nadávali ji, dokud nebyli úplně vysílení. Potom jí utáhli smyšku provazu kolem krku, přehodili lano přes větev stromu, ze kterého Mary každý podzim česala ovoce a vytáhli ji do vzduchu. Mary sebou zmítala několik minut, kopala, chrčela a nakonec… ztichla.
Chlapci ji odřízli, její tělo zahrnuli sněhem a vydali se zpět do města, spokojeni se svou prací. Všichni v Hadley věděli, co udělali, a všichni v Hadley to schvalovali. O to větší bylo všeobecné překvapení, když přes snahu dobrých občanů, Philip Smith později té noci zemřel. Vám je jasné, že na svou naprosto racionálně vysvětlitelnou nemoc, ale lidé tehdy ve městě neměli tušení, co se mohlo pokazit? A zjistilo to až ráno. Když Mary přišla na trh.
Ano, Mary Websterová té noci nezemřela. Buď byla příliš tvrdohlavá na to, aby udělala těm buranům radost nebo prostě měla baba tuhý kořínek, tak jako tak, přežila pokus o svou vraždu. A narozdíl od Philipa Smithe žila dalších jedenáct let, než se rozhodla konečně sklonit ten vztyčený prostředníček, který byl jejím důchodem, a natáhla bačkory. Asi není třeba dodávat, že po zbytek jejího života už si na ní nikdy nikdo nic nezkusil.
Zní to jako happyend, ale je to vlastně tragický příběh toho, co s lidmi dělá strach a pověry. A opovržení jiných lidí. Tečkou tohoto příběhu totiž není smrt Mary Websterové, ale její dávný potomek, spisovatelka Margaret Atwoodová, která o své předkyni napsala báseň Half-hanged Mary tedy Polo oběšená Mary. Každá sloka představuje jednu hodinu utrpení staré Websterové. A končí veršem: “Předtím jsem čarodějnice nebyla. Ale teď jsem.”
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
