Legenda, která děsí i protřelé mořské vlky: Hlídač majáku žil měsíce s mrtvým tělem houpajícím za oknem – G.cz
Vyhledávání

Legenda, která děsí i protřelé mořské vlky: Hlídač majáku žil měsíce s mrtvým tělem houpajícím za oknem

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Do českých kin konečně vstoupil dlouho očekávaný artový horor, ve kterém jsou Robert Pattinson a William Dafoe uvězněni na starém majáku a musí si udržet příčetnost navzdory své izolaci a klaustrofobní budově, která je jejich jedinou ochranou před zuřícími živly. Pro spoustu lidí během historie tohle ale není děsivá představa, nýbrž krutá realita. A ani vymyšlený horor nemusí být tak zlý jako to, co se na majácích může dít doopravdy.

Jan Studnička
Jan Studnička 12.1.2020, 01:15

Daleko od hlučícího davu

Introverti často říkávají, že hlídač majáku je jejich vysněná práce. Ale realita je trochu jiná, než romantické představy o dlouhých tichých večerech s knihou. Dlouhé týdny, často měsíce jen ve dvou lidech s vědomím, že nemůžete jen tak odejít, protože na vás závisí lidské životy tam venku, to byla práce hlídačů majáků. Je jedno, jestli takový maják stál ve starověké Alexandrii nebo dnes stojí ve Spojených státech, jeho koncept zůstal v podstatě beze změny po tisíce let - co nejzářivější světlo, v co možná největší výšce. Ještě ve dvacátém století byl maják často tím jediným, co pro námořní posádky znamenal rozdíl mezi suchým přistáním a strašlivou smrtí na pobřežních útesech. A v horších časech se majáky dokonce využívaly k opačnému účelu. Lákaly námořníky na smrt.

Co takový tlak udělá s lidskou myslí? Asi dost, protože už jen při představě takového pobytu svírá lidi úzkost. I to je důvod, proč jsou majáky tak často předmět duchařských historek a podivných příběhů. Třeba maják na Bakers Island u Salemu často zvoní sám od sebe. Jiný maják v Oregonu údajně dodnes obsahuje mrtvou manželku tehdejšího hlídače a její duch občas uklízí uvnitř budovy. Ale jak jsme říkali, to jsou jen strašidelné báchorky.

Na rozdíl od toho, co se stalo stalo v zimě mezi lety 1801 a 1802 na nebezpečných kamenitých ostrůvcích The Smalls asi třicet kilometrů od pobřeží Walesu.

Dopis v lahvi

Maják pro The Smalls navrhnul liverpoolský instrumentalista Henry Whiteside a finálně byla budova dokončena v roce 1776. Stavba, kterou vidíte na úvodní fotce byla postavena až skoro o sto let později a proti původnímu majáku je to palác. Původní budova byla mnohem menší a… svíravější, řeklo by se. Byla to jenom malá budka stojící na devíti dubových pilířích.

Sám konstruktér Whiteside strávil na majáku první šichtu. Po několika měsících zjistil, že si špatně propočítal zásoby, ale protože sloužil sám, nemohl maják opustit, jinak by mohl zabít stovky lidí. Takže se uchýlil k nejstaršímu triku a poslal k pobřeží vzkaz v lahvi. Nějakým zázrakem lahev někdo na pláži vylovil a předal úřadům, takže za dva dny byla u majáku pomoc. To bylo naposled, co na svůj výtvor Henry vkročil.

Na počátku devatenáctého století sloužili na The Smalls dva muži. Aby se neopakovala Whitesidova situace. Jedním z nich byl zručný řemeslník Thomas Howell a druhý pak ohromný kus chlapa Thomas Griffith. Oba pánové sdíleli jednu věc, kterou byste u společných hlídačů majáku nečekali: nenáviděli se. Nedokázali se shodnout nikdy na ničem. Víme, že při svých návštěvách pevniny se v hospodě hlasitě hádali a vyhrožovali si. Dokonce tak, že kvůli nim odcházeli zákazníci z lokálu. Ale nikdy se neuchýlili k násilí a nakonec se spolu vždycky vrátili na The Smalls. Stejně jako koncem podzimu 1801.

Nebyli na majáku společně dlouho, jen do té doby než se Griffith zranil. A nevíme, jestli to bylo tak těžké zranění nebo jestli se k tomu přidala nemoc nebo infekce, ale víme, že během několika málo dnů Thomas Griffith zemřel. A Thomas Howell zůstal s ohromnou mrtvolou v malé klaustrofobické kabině.

Tichý společník

Howell si musel velice rychle uvědomit, jak to bude vypadat. Dva lidé, kteří se k smrti nenávidí odplují na odlehlé místo a jeden z nich potom “zahyne při nehodě”. Bylo mu jasné, že nemůže Griffithovo tělo jen tak hodit do moře, musí ho zachovat, aby měl důkaz, že nedošlo k vraždě. Ale jak a kde? Nemohl přece sedět s mrtvolou v miniaturní místnosti celou zimu.

Nakonec se šikovný řemeslník Howell pustil do práce na provizorní rakvi. Velké provizorní rakvi, do které by se vešlo i mohutné tělo Thomase Griffitha. Howell spěchal, protože mu bylo jasné, že v teple místnosti se začne mrtvola rychle rozkládat.

Měl hotovo během dvou dnů, vytáhl tělo i v rakvi ven na zimní vzduch a na kovový ochoz se zábradlím kolem majáku, tam rakev přivázal a doufal, že zvládne vydržet, než někdo přijde na pomoc. Během několika dnů ale přišla bouře, která bičovala maják deštěm a tříštila o něj vlny. A jedna extra mocná vlna rozbila provizorně stlučenou rakev.

Ta se rozpadla a kusy popadaly vody, ale tělo Thomase Griffitha se zamotalo do zábradlí a lan, takže zůstalo viset na majáku. Akorát mimo Howellův dosah, takže přeživšímu hlídači viselo pomalu se rozkládající tělo mrtvého druha přesně před oknem místnosti. Nejdřív dny. A potom i týdny. Někdy za prudkého větru mrtvý Griffith mlátil hlavou do skla místnosti, takže i když Howell přesunul nábytek tak, aby blokoval výhled, stejně ho v noci slyšel.

Předtím jsme se ptali, co vám udělá s myslí ten příšerný psychický tlak na hlídače majáku. Ta samota, ten stres. A co když k tomu přidáte ještě mrtvého, který vám nonstop klepe na okno. Z Howellova deníku, který si vedl, aby nezešílel.Za to víme, že se pokusil tělo sundat mnohokrát, ale nikdy se mu to nepodařilo, takže se postupně přestal snažit a jen ho občas chodil pozorovat. Popisuje, jak k tělu sem tam přiletěl racek, aby si něco uždíbnul, popisuje, jak se mrtvému Griffithovi uvolnila pravá paže a vlála ve slaném větru…

Slané peklo

Týdny se přelily v měsíce a Howell v pološíleném stavu vyhlížel jakoukoli loď nebo člun, který by připlul zkontrolovat, co se děje, proč se nikdo z majáku tak dlouho nevrací. Dokonce se pokoušel po Whitesidově vzoru poslat vzkaz v lahvi, ale ta se musela rozbít někde cestou k pobřeží. Thomas nakonec musel strávit se svým mrtvým druhem za oknem celou zimu, než přijela pomoc. A celou dobu poctivě udržoval světlo majáku rozsvícené.

Howella jeho rodina skoro nepoznala. Na maják odjížděl temperamentní a dobře stavěný muž, který si nešel pro ostré slovo daleko, ale vrátil se vyhublý a netečný pán, který toho už toho nikdy potom moc nenamluvil. Celý incident prošel médii a otřásl Británií natolik, že se během několika týdnů změnila legislativa udržování majáků. Od jara roku 1802 až do plošného zavedení automatických majáků v osmdesátých letech dvacátého století bylo ze zákonu nařízeno, že na majáku musí být v jednu chvíli minimálně tři lidi.

Možná vás zajímá, proč tak dlouho trvalo, než Howellovi připlul někdo na pomoc? Proč se nikdo alespoň neplul podívat, jestli se něco neděje? Inu, někdo připlul. Několik člunů a lodí dokonce plulo okolo. Ale všechny lodě hlásily to samé: “Všechno je OK.” Jak to posádky věděly? No, na zábradlí viděli už z dálky mužskou postavu, která na ně mávala rukou, že je všechno v pořádku. Velmi uvolněně. Skoro jako když mrtvolná ruka vlaje ve slaném větru.

Podobné články

Doporučujeme

Další články