Nejslavnější oběť náboženského fanatismu Anneliese Michel: "Posedlá ďáblem", zavražděná lidmi – G.cz
Vyhledávání

Nejslavnější oběť náboženského fanatismu Anneliese Michel: "Posedlá ďáblem", zavražděná lidmi

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Anneliese se narodila v září 1952 a vstoupila do povědomí lidí jako ta dívka, kterou posedli démoni. Ale měla by být spíš známá jako oběť slepého fanatismu a stigmatu ve společnosti. Anneliese totiž nezemřela proto, že by ji ovládali démoni, ale protože si lidé okolo ní odmítali připustit cokoli jiného.

Jan Studnička
Jan Studnička 12.2.2020, 10:00

Ve jménu otce...

Anneliese se narodila v poválečném Německu do přísně katolické rodiny. Měla tři sestry, její otec Josef byl milující, ale válkou traumatizovaný veterán a matka Anna vládla doma silou slepého náboženského fanatismu, byť svoje děti prizmatem své víry bezpochyby milovala. Rodina se účastnila mší alespoň dvakrát týdně a po většinu svého dětství byla Anneliese spokojené dítě.

V šestnácti ale přišel první záchvat. Krátký blackout ve škole a slabé křeče. Trvalo to ale jenom pár sekund a přes den se Anneliese podařilo na celou událost zapomenout. V noci však přišlo něco jiného. Hrůzné probuzení, neschopnost pohybu, hlasy, postavy kolem ní… Někteří tohle viděli jako první známku posednutí, ale dneska už moc dobře víme, že Anneliese popisovala typické příznaky spánkové paralýzy - poruchy, se kterou se během svého života setká většina lidí.

... i syna...

Anneliese postupně během let kroužila mezi neurology a jinými odborníky, kteří jí postupně zkoušeli dávat různé typy léků, většina z nich byla antiepileptika. Anneliese tak přestala dostávat záchvaty během dne, ale její psychický stav se postupně zhoršoval. Ještě před nástupem na univerzitu začala slýchat hlasy a vídat “démonické tváře”. Navíc nebohou dívku často skřípla paralyzující deprese.

I tenkrát někteří lékaři upozorňovali na to, že epilepsie může spustit těžkou schizofrenii a epizody psychózy. Problém byl, že v sedmdesátkovém Německu bylo pro přísně katolickou matku nepředstavitelné, že by její dcera mohla být “blázen”. Takže se podvědomě snažila vší silou hledat jiné vysvětlení.

A ono se našlo samo.

... i ducha svatého...

V roce 1973 se celá rodina vydala s farností na výlet do italského San Damiana, kde před zraky všech prodělala Anneliese další epizodu. Její duševní nemoc jí bránila podívat se přímo na krucifix nebo dokonce vstoupit do kostela… A posednutí ďáblem bylo na světě.

Matka začala hledat kněze, který by na její dceři vykonal rituál exorcismu. Ale protože většina kněžích jsou rozumní lidé, všichni ji odmítli. Pro to, aby biskup na někom povolil exorcismu, musí posednutá osoba splňovat desítky různých kritérií a musí se vyloučit mentální onemocnění. A vzhledem k tomu, že Anneliese bez pochyby duševně nemocná byla, žádný kněz se k rituálu neměl. Lékaři nasadili dívce antipsychotika. Jestli je skutečně brala, to se jistě neví, ale faktem je, že její symptomy se postupně zhoršovaly a epizody byly častější a častější.

I pro skeptika mohlo být setkání s takovou osobou děsivé. Anneliese viděla démony všude, lezla po čtyřech, házela po lidech věci, pila vlastní moč, pojídala hmyz a vydávala příšerné vrčení. Často přecházela úplně jiným hlasem do plynulé latiny nebo jiných nerozpoznatelných jazyků. Což zní děsivě, ale vzhledem k tomu, že dívka studovala náboženství od útlého dětství, byla v kostele dvakrát týdně a navíc studovala latinu na škole…

Spekuluje se o tom, že v dalším vývoji sehrál roli samotný film Vymítač ďábla. Byl to první horor nominovaný na Oscary a dva dokonce vyhrál. Když se započte inflace, Exorcista je dodnes devátým nejvýdělečnějším filmem. Je možné, že ve světlé chvíli si Anneliese zašla do kina, kde se její mozek některé symptomy naučil… A co je horší, je to, že je možné, že svůj slavný exorcistický případ chtěl i kněz, který nakonec rituál vymítání vykonal.

... tě vymítám!

Kněz se jmenoval Ernst Alt a když poprvé Anneliese viděl, poznamenal, že… “nevypadá epilepticky”. Alt rychle nabyl dojmu, že před sebou má osobu skutečně posedlou démony a protože o tom byla sama Michel už dlouho přesvědčená, ve všem se shodli. Alt si vyžádal od biskupa urgentní povolení k vykonání rituálu a biskup souhlasil pod podmínkou, že vše zůstane přísně utajeno. Alt sehnal trénovaného exorcistu Arnolda Renze.

Renz vykonal první rituál v září 1975. A celá ta situace samozřejmě uvrhla Anneliese ještě hlouběji do jejich bludů, takže od té doby v podstatě nevycházela ze svého deliria. Co bylo horší, kompletně přestala brát léky, málo pila a sotva jedla. A rodina kompletně přestala komunikovat s doktory. Vymítání probíhala jednou týdně nebo jednou za dva týdny a celá operace trvala hodiny. Hodiny řevu, zmítání, násilí, násilného držení.

Pokud se na to cítíte… poslechněte si to sami.

Anneliese tvrdila, že je v ní démonů několik. Kain, Jidáš, Nero, Lucifer, Hitler nebo Fleischmann. Kromě Lucifera žádný z nich není démon, Kain byl zlý syn Adama a Evy, Jidáš byl pochopitelně ten, co zradil Ježíše Krista, Nero byl římský císař, který stíhal křesťany, a Hitler byl malíř. Fleischmann byl kněz, který v šestnáctém století v Německu měl praktikovat černou magii.

Anneliesin mozek postižený chorobou nutil dívku dělat a říkat přesně to, co měla podle Renze posedlá osoba dělat a říkat. Klela, masturbovala krucifixem, nadávala, urážela, vyhrožovala a neustále křičela obscénosti.

Celý proces trval deset měsíců a ani v posledních dnech, kdy už Anneliese skoro nedokázala sama ani dýchat… nikdo nezavolal doktora. Dívka zemřela 1. června 1976 ve svých třiadvaceti letech.

Její podivná smrt donutila úřady provést pitvu. Doktor jako příčinu smrti uvedl vyčerpání, dehydrataci a zpráva explicitně uvádí, že dívka byla v otřesném stavu. Vážila třicet kilo, určitě se nemohla hýbat už řadu týdnů, protože měla rozdrcená kolena a v okamžiku smrti trpěla zápalem plic.

Amen

Enrst Alt, Arnold Renz a rodiče Michelovi byli obviněni ze zabití a souzeni. Obhajobu platila samozřejmě církev, i když biskup tvrdil, že neměl tušení, jak zoufalý je stav zesnulé dívky a odmítl vypovídat ve prospěch obžalovaných. Všichni čtyři byli nakonec odsouzeni na tři roky podmíněně s tím, že “rodiče si už vytrpěli dost” a velkou roli taky hrálo v případu “právo na praktikování víry”.

V Německu po tomhle případu klesl počet autorizovaných vymítání. A případ později odsoudil i papež Jan Pavel II.

Z hrobu Anneliese Michel se stalo poutní místo. Ne lidí, kteří věří v posednutí ďáblem, ale lidí, kteří si myslí, že víra má pomáhat a povznášet, ale ne zaslepovat. Víra by vás neměla donutit k tomu, abyste umučili vlastní nemocnou dceru k smrti.

Protože přesně to se v malém městečku v Bavorsku v sedmdesátých letech stalo.

Podobné články

Doporučujeme

Další články