Milada Horáková nebyla jediná, po vykonstruovaném procesu zemřeli čtyři lidé. Někteří odsouzení se ani neznali – G.cz
Vyhledávání

Milada Horáková nebyla jediná, po vykonstruovaném procesu zemřeli čtyři lidé. Někteří odsouzení se ani neznali

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

V sobotu 27. června uplyne 70 let od popravy doktorky Milady Horákové. To, že se jednalo o justiční vraždu, kterou má na svědomí tehdejší komunistický režim, o tom nemůže být pochyb a nic na tom nezmění ani pokusy o „ohýbání pravdy a historie“ ze strany současné KSČM. Bohužel, Milada Horáková nebyla jediná, která tehdy na popravišti v pankrácké věznici skončila a nebyl to ani první a ani poslední politický proces tohoto charakteru, který jen potvrzoval zrůdnost tehdejšího komunistického režimu.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 26.6.2020, 08:15

Monstrproces pod dozorem Sovětů

Celý vykonstruovaný proces se skupinou kolem Milady Horákové, který probíhal od 31. května do 8. června, je nazývaný také jako proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Žaloba všechny obžalované vinila z toho, že z nenávisti k lidově demokratickému režimu připravovali protistátní puč a různé teroristické akce, a to v žoldu špionážních služeb USA, Anglie, Francie a také Jugoslávie.

Jedná se o největší a také asi nejvýznamnější politický monstrproces v komunistickém Československu. Na tento proces samotný byly navázané procesy další a počet obžalovaných se celkově vyšplhal na děsivé číslo 639 osob. V hlavním procesu padly celkem čtyři rozsudky smrti, v těch následných pak dalších šest. 48 osob bylo odsouzeno na doživotí a další tresty odnětí svobody trvaly souhrnně neuvěřitelných 7 830 let. A ještě jedno šílené prvenství tento proces drží. Byť jich v době komunistického řádění od roku 1948 byly vedeny stovky, tak pouze v tomto jediném byla opravdu žena, která byla odsouzena k trestu smrti, popravena.

Ještě než k procesu s Miladou Horákovou došlo, tak proběhl takový malý „trénink“ ze strany tehdejších vyšetřovacích a soudních orgánů. Dne 5. listopadu 1949 byly popraveni členové jiné skupiny. Konkrétně se jednalo o představitele nestraníků Vratislava Polesného, Vratislava Jandu, Josefa Charváta, Emanuela Čančíka, Květoslava Prokeše a Jaroslava Borkovce. Posledně jmenovaný byl bratrem prvního vyšetřovatele kauzy kolem úmrtí Jana Masaryka JUDr. Zdeňka Borkovce. Tomu byl ale celý případ odebraný a předaný STB a kolem smrti tohoto diplomata a ministra zahraničí dodnes panují nejasnosti a pochybnosti. Všichni vyjmenovaní byli odsouzení v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání v roce 1949. Po tomto procesu se tak dalo celkem dobře odhadnout, v jakém směru se budou odehrávat procesy další.

Pro velké politické procesy sloužily samozřejmě jako inspirace procesy ze Sovětského svazu. Procesu s Miladou Horákovou a spol. se dokonce účastnili i sovětští poradci Lichačev a Makarov. Nic nebylo ponecháno náhodě a příprava byla zcela v rukou právě oněch poradců. Byli to oni, kdo zavedli tzv. otázkové protokoly a prosadili také speciální přípravu obžalovaných, kteří se svá vystoupení před soudem museli učit jako divadelní roli. Tento postup byl v budoucnu ještě uplatňovaný v mnoha jiných politicky motivovaných procesech. Nakonec před soudem 31. května 1950 stanulo celkem 13 obžalovaných, kteří se rekrutovali z řad funkcionářů strany národně socialistické (8), sociálně demokratické (2) a strany lidové (2). Jeden obžalovaný byl obviněný z trockismu. Hlavou celého smyšleného spiknutí byla nakonec ustanovena právě Milada Horáková. Doktorka Milada Horáková si společně s Janem Buchalem, Závišem Kalandrou a JUDr. Oldřichem Peclem nakonec vyslechla trest smrti, který byl ve věznici na pražské Pankráci vykonán 27. června 1950.

O kruté a nespravedlivé smrti doktorky Horákové se vedou neustálé diskuze, až se to některým současným politikům z řad KSČM nelíbí a rádi by se tvářili, že se vlastně nic nestalo. Že jejich strana, a to, že lehce inovovali své jméno, jim nepomůže, to opravdu ne, za nic vlastně nemohla. Naopak z jejich řad zaznělo, že si za to vlastně nešťastná Milada Horáková mohla de facto sama. Připomeňme si ale, kdo byli oni další tři spoluodsouzení, kteří také na šibenici v pankrácké věznici skončili.

Strážmistr - záškodník Jan Buchal

Tento původně štábní strážmistr SNB byl vyučeným automechanikem a v roce 1938 nastoupil jako řidič k četnictvu. V bezpečnostních složkách sloužil až do roku 1947, kdy byl kvůli zdravotním důvodům a také kvůli tlaku místních komunistů přinucen odejít. Od roku 1946 byl členem Československé strany národně socialistické a také členem protikomunistického odboje, do kterého se zapojil na Ostravsku po únoru 1948. Konkrétně byl aktivní ve skupině Viléma Václíka, která ale byla infiltrovaná StB. Jeho činnost v rámci protikomunistického odboje byla tím důvodem, proč byl v roce 1949 zatčen a následně jako důkaz o činnosti odboje na Ostravsku přičleněn do procesu s Miladou Horákovou. Byl odsouzen k trestu smrti, jeho žádost o milost byla zamítnuta a on byl tak 27. června 1950 na Pankráci popraven. Poslední jeho slova před popravou zněla: „Ať žije svobodné Masarykovo a Benešovo Československo.“

Zrádce a dezertér Záviš Kalandra

Dalším z popravených v šíleném procesu byl literární a divadelní kritik, ale také historik a novinář Záviš Kalandra. Pokud vám jeho jméno přijde nějak povědomé i v jiné souvislosti, tak se nepletete. Je prastrýcem hudebníka Petra Kalandry, který vystupoval například z dnes již legendární skupinou Marsyas. Záviš se narodil do vzdělané rodiny, která byla velmi politicky a veřejně aktivní. Jeho tatínek Břetislav byl lékař a patřil mezi spolupracovníky TGM. Jeho děda Jan Albert Kalandra se kdysi výrazně zapříčinil o kulturní dění ve Vídni. V roce 1923 jako mladík vstoupil do KSČ, vedl Komunistickou studentskou frakci a následně patřil k předním redaktorům komunistického tisku jako bylo Rudé právo, Rudý večerník, Tvorba nebo Haló noviny. Ve třicátých letech ale kritizoval tzv. Moskevské procesy, a tak mu nebyla v roce 1936 vydaná členská legitimace a tím jeho komunistická dráha skončila. Za zmínku stojí také jeho kritika Stalina ve své práci z roku 1936 Odhalené tajemství moskevského procesu. V této práci píše společně se svým kolegou Josefem Guttmannem, že Stalinovi jde o fyzickou likvidaci starých bolševiků - Trockého, Zinověva, Bucharina, Radeka, Rykova, Tomského, Kameněva), přičemž že se jedná o předem zinscenovaný proces. Což se samozřejmě nelíbílo. Nedá se ale tvrdit, že by byl Kalandra přesvědčeným trockistů, byť mu to následně při procesu bylo připisováno.

Zatčen byl Záviš Kalandra víceméně nešťastnou náhodou. Státní bezpečnost si totiž šla pro jeho švagra doktora Arnošta Ungára, který byl také vedený jako trockista, a ke kterému si šel zatelefonovat. A tak ho sebrali také. Náramně se jim hodil, protože jim v chystaném procesu chyběl trockistický štváč. A jelikož kritizoval rázně Moskevské procesy, tak do celého zvráceného scénáře náramně zapadal. Je ironií, že Miladu Horákovou osobně vůbec neznal. Ani to ho od rozsudku smrti neochránilo. Jeho milost u tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda žádali i profesoři z amerického Harvardu. Neuspěli. Paradoxem je, že Kalandra byl totiž jediným marxisticky vzdělaným teoretik mezi historiky. A tak již jen „perlička“ na závěr – proti Kalandrovi se obrátili někteří jeho bývalí přátelé jaké byl Vítězslav Nezval nebo E. F. Burian. Nezval ho dokonce označil za zrádce a dezertéra.

Uhlobaron - vykořisťovatel JUDr. Oldřich Pecl

Čtvrtou obětí procesu kolem Milady Horákové byl právník a podnikatel JUDr. Oldřich Pecl, syn chudého venkovského učitele z Bohuslavic u Kyjova. Jeho spolužákem z gymnázia nebyl nikdo jiný než Záviš Kalandra. Pecl se po studiu gymnázia a práv nejprve vrhl na advokacii a posléze začal podnikat, patřil mu mimo jiné důl. Jeho druhou manželkou byla Jugoslávka Ankica Miličová, která byla dcerou jugoslávského diplomata. A právě jugoslávská manželka sehrála pak roli při jeho zatčení a odsouzení.

Za druhé světové války se zapojil do rezistence proti okupačnímu režimu a spolupracoval také s druhým odbojem. V roce 1945 byl Peclův důl znárodněn v souvislosti s Košickým vládním programem. Po únoru 1948 se Pecl stal podporovatelem nekomunistických bývalých členů Československé strany národně socialistické. Při práci strany v ilegalitě se podílel na koncepci nové ideologie strany a jejího ekonomického programu, navrhoval vytvoření širokého opozičního hnutí, které by se neomezovalo jen na někdejší nekomunistické politické strany a bylo založeno na „ideologii sociálního pokroku a politické, hospodářské a duchovní bezpečnosti“. Jeho koncepce socialistické strany středu ale nebyla nikdy přijata.

Právník Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a přiřazen do procesu s Miladou Horákovou a dalšími. Jako důvody tohoto rozhodnutí komunisté zneužili jeho podnikatelskou minulost – patřili mu přece doly! Nepomohlo mu ani autorství některých memorand a také to, že měl za manželku Jugoslávku. Přece jen k roztržce mezi Stalinem a Titem došlo teprve nedávno, že… A tak i on byl souzen, odsouzen a 27. 6. 1950 popraven. Ano, zkoušel se odvolat, ale marně. Nejvyšší soud všechna jeho podání odmítl.

Vážně se nic nestalo, soudruzi?

„Rozsudek státního soudu v Praze z 8. června t.r., potvrzený rozsudkem Nejvyššího soudu z 24. června t.r., jímž byli Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra odsouzeni pro zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti, byl vykonán.“ Pouze tímto strohým oznámením o této justiční vraždě informoval 28. června 1950 tehdejší komunistický deník Rudé právo.

Nikdo z těch, kteří mají na rukou krev všech čtyřech popravených z řad soudců a prokurátorů, nepřijal za tyto zrůdné činy zodpovědnost. Buď nebyli ani souzeni nebo byli rehabilitování případně omilostněn. Smutné, ale více slov asi není třeba. Soudruzi, vážně si myslíte, že tehdy šlo o spravedlivý proces? Tomu přece nemůžete věřit ani vy...

Podobné články

Doporučujeme

Další články