Michelangelo, velké jméno renesance, proslul především jako sochař a autor Davida. Minimálně jedno další zásadní dílo ale na kontě rovněž má – a sice opulentní výzdobu Sixtinské kaple, kvůli které vzal na milost malování, jež jinak považoval za nedokonalou formu umění. Boží prst dotýkající se prstu Adamova z jeho Stvoření světa je tak známý, že si jej okamžitě vybaví snad i malé dítě. Michelangelo se se zakázkou hodně trápil. I tak se do Sixtinské kaple vrátil dvacet let po dokončení první práce, aby ještě namaloval brilantní Poslední soud.
„Domaluju, až se mi bude chtít“
Michelangelo Buonarroti, známější prostě jako Michelangelo, proslul především jako sochař. Jeho nejznámějším dílem je socha Davida, ale i Michelangelova Pieta patří k vrcholným kouskům renesance. Pro jednu zakázku se ale tehdy už zavedený umělec přeci jen uvolil k malování, ačkoliv to oproti sochařině považoval ze zoufale nedokonalý typ umění. Tou zakázkou byla výzdoba Sixtinské kaple v Apoštolském paláci ve Vatikánu, na niž si jej objednal papež Julius II.
Práce na tisíci metrech čtverečních se Michelangelovi nezdála. Sám měl k církvi a víře velmi rozpolcený vztah. Právě to se ale nakonec ukázalo být výhodou, protože si vzal do hlavy, že jeho výjev musí promlouvat i k někomu, kdo v Boha nevěří, a donutit jej zamyslet se nad existencí Páně. Zároveň jej jako každého malicherného génia lákalo překonávat sám sebe a zdolávat překážky, a tak souhlasil. Záhy se to ukázalo jako opravdu náročný úkol. Michelangelo se zdi Sixtinské kaple rozhodl vyzdobit freskou Stvoření světa vycházející z knihy Genesis, na níž je vyobrazeno přes tři sta postav, konkrétně 334.
Ačkoliv papež dal Michelangelovi původně volnou ruku, měl zároveň k jeho návrhu řadu svých připomínek. Pravidelně jej chodil kontrolovat při práci a k dílu měl poznámky. Dvě tvrdohlavé povahy, umělec a zadavatel, se tak dennodenně hádaly o maličkostech. Když se papež Michelangela zeptal, kdy bude hotov, měl mu prý malíř odseknout slovy: „Domaluju, až se mi bude chtít!“ Výhodou však bylo, že všemu navzdory byl Julius II. Michelangelovým talentem uchvácen a jeho práci obdivoval. Aby také ne. Michelangelo kapli z velké části maloval sám, v leže na lešení, kdy mu barva ze stropu kapala na obličej a do očí. Vpravdě mučednická práce, jejímž výsledkem je ale jedno z nejpozoruhodnějších děl renesance a dějin výtvarného umění vůbec. Výzdoba byla veřejnosti poprvé odhalena 31. října 1512.
Znovu v Sixtinské
Michelangelo zakázku splnil a mohl být – a asi i byl – sám se sebou spokojený. A stejně tak jeho chlebodárci. O téměř pětadvacet let později se totiž ze sídla papežů ozvali znovu. Tehdejší hlava církve Pavel III. oslovil umělce s nabídkou vymalovat zadní stěnu kaple, která do té doby zela prázdnotou. Michelangelo kývl, a tak mezi lety 1536 a 1543, tentokrát již zcela sám a bez pomocníků, maloval velkolepou fresku s názvem Poslední soud.
V Posledním soudu se Michelangelo inspiroval událostmi předpovídanými v prorockých knihách Bible, zejména ve Zjevení sv. Jana, zároveň jako by se ale skrze obrovské dílo sám vypořádával se světem. Freska zabírá plochu téměř 165 metrů čtverečních a je na ní zachyceno 390 postav. Právem je považována za vrchol výmalby Sixtinské kaple, Michelangelovy malířské tvorby, a zůstává jednou z nejoceňovanějších výtvarných památek vůbec. V době, kdy Michelangelo dílo dokončil, byl zadavatel spokojen. Jeho nástupce, Pavel IV., ale nadšení nesdílel. Michelangelo maloval své postavy zásadně nahé a nejinak tomu bylo i na originální fresce Posledního soudu, v jejímž středu vyniká Ježíš Kristus. Papež Pavel IV. nicméně dal jeho i většinu ostatních vyobrazených zakrýt přimalovanou drapérií v roce 1565. Toho už se velký autor naštěstí nedožil – zemřel totiž o rok dříve.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
