Je paradoxem historie, že jedním ze států, které se v boji proti Sovětskému svazu v roce 1941 přidaly na stranu nacistického Německa, bylo i Slovensko, tehdejší kolaborantský Slovenský stát. A nejednalo se jen o pouhou formalitu. Slovensko na východní frontě skutečně nasadilo takzvanou Rychlou divizi, která po boku nacistického Německa bojovala proti jednotkám Rudé armády. Účastnila se mnoha bojů proti sovětským vojákům a vzhledem k tomu, že se jednalo o divizi motorizovanou, postupovala velice rychle.
Slovenský stát
Činnost Slovenského státu v období druhé světové války je jednou z temných stránek slovenské historie. Nejprve lze zmínit obsazení českého území nacistickými vojsky a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, od něhož se odtrhl nově vzniklý Slovenský stát, jehož vedení (podobně jako Vichistická Francie) kolaborovalo s nacistickým režimem.
Krátce poté, co nacistické Německo na samém počátku druhé světové války napadlo Polsko, nebyl Sovětský svaz jediným aktérem, který se k útoku připojil. Ofenzivy proti Polsku se totiž po boku Wehrmachtu zúčastnila také speciálně vytvořená slovenská polní armáda pojmenovaná Bernolák.
Ačkoli se lze jen těžko domnívat, že by slovenská účast při napadení Polska měla byť jen pramalý vojenský význam, jednoznačně posloužila propagandistickým záměrům a otestovala fungování nově utvořené slovenské armády. O rozměru „vojenské významnosti“ slovenské armády při napadení Polska dobře vypovídá výrok Hermanna Görringa před norimberským soudním tribunálem, kde pronesl, že se o útoku slovenské armády proti Polsku dozvídá až teď před soudem.
Navzdory tomu, že slovenská armáda operovala na polském území, slovenská vláda Polsku nikdy válku nevyhlásila – zato třeba Spojeným státům ano, ty však žádným způsobem nereagovaly. Další velmocí, které malý Slovenský stát vyhlásil válku, byl i Sovětský svaz, jenž byl v roce 1941 nacistickým Německem napaden. Stalo se tak 24. června roku 1941, když překvapení slovenští občané uslyšeli z rozhlasu prohlášení ministra vnitra Alexandra Macha:
„Slováci, Slovenky, občané Slovenské republiky, poslouchejte! V plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ v obraně evropské kultury na své místo. Útvary naší armády překročily hranice Slovenské republiky, aby se připojily k bojující armádě německé.“
Rychlá divize
Vyhlášení války ze strany Slovenského státu tedy nebylo v tomto případě jen formalitou, neboť se část slovenské armády skutečně k bojům na východní frontě po boku hitlerovského Německa připojila. Je potřeba poukázat na skutečnost, že zatímco například Finsko nebo Rumunsko cítilo vůči Sovětskému svazu určitou historickou křivdu, neboť je v roce 1940 připravil SSSR o část území, Slovensko si žádné teritoriální nároky činit nemohlo, a vstup do války tedy nelze žádným způsobem morálně odůvodnit.
Vstup Slovenského státu do války se státem, jenž se tehdy pyšnil například největším počtem tanků na světě, působil navíc poměrně komicky – nebýt dobře vyzbrojeného nacistického Německa. Takzvaná Rychlá divize (slovenská divize bojující na straně armád Osy), která na východní frontě operovala, totiž zpočátku disponovala přibližně jen 1900 vojáky, 25 polními děly, 16 protitankovými kanóny a 47 lehkými tanky. Později se počty vojáků průběžně zvyšovaly, nejdřív na přibližně 8 tisíc vojáků, následně až na největší počet kolem 45 tisíc vojáků.
Naproti tomu gigantická Rudá armáda měla v roce 1941 k dispozici přibližně 22 tisíc tanků – více než všechny ostatní armády na světě dohromady. Slovenská Rychlá divize po překročení sovětských hranic spadala pod vliv německé 17. armády a do prvních bojů se dostala u Załuże. Jedny z prvních intenzivnějších bojů ovšem proběhly až u osady Lipovec. Lze také zmínit, že se Rychlá divize podílela na německém postupu jižní Ukrajinou.
Kavkaz, Krym a zajetí
Vzhledem k tomu, že se jednalo o motorizovanou jednotku, postupovala Rychlá divize – jak už název sám napovídá – velice rychle. Dostala se například k Azovskému moři, Taganrogu, řece Mius či Rostovu na Donu. Účastnila se bojů o město a byla první jednotkou vojsk Osy, které se podařilo vybudovat předmostí na východním břehu Donu. Odtud postupovala Rychlá divize až do listopadu roku 1942 na Kavkaz, kde ovšem došlo k sovětskému protiútoku a slovenské zastoupení na východní frontě bylo staženo na Krym.
Na východní frontě se během války celkově vystřídalo kolem sta tisíc slovenských vojáků, kteří ovšem pochopitelně nikdy nebyli v takovém počtu nasazeni naráz. Většinou se počet v boji aktivních slovenských vojáků na východní frontě pohyboval kolem deseti tisíc mužů. Ke cti je Slovákům skutečnost, že se zpravidla nedopouštěli žádných válečných zločinů, obviněno bylo jen asi dvacet osob. Naopak byla většina slovenských vojáků šokována zvěrstvy, která páchali spolubojovníci z armády Osy.
Jak válka postupovala, mnozí slovenští vojáci začali pociťovat, že ve sporu stojí na špatné straně a morálka celé divize rychle klesala. Mezi 29. a 30. říjnem roku 1943 se navíc dostala do nečekaných bojů u Melitopolu a Rudá armáda zajala naprostou většinu slovenských vojáků. V březnu roku 1945 pak byla kompletně zajata sovětskými jednotkami v Rakousku u Wiener Neustadtu, čímž definitivně skončil slovenský podíl na válce na straně nacistického Německa.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
