Na Východ, soudruzi!

Za první republiky nebylo těžké být levičákem. Republiku stejně jako zbytek světa zasáhla hospodářská krize, ne všichni chodívali v pátek kalit k Čapkovi a ne každý byl Adina Mandlová. Tváří v tvář často zoufalým poměrům, kterým byla na nejrůznějších místech v zemi vystavena dělnická třída, se jen velice špatně argumentovalo proti socialismu, ostatně sám Beneš například k socialismu tíhnul.

A pak tady byli podivně zapálení komunisté, kteří to táhli nalevo tak intenzivně, že jim bylo jedno, co se tam děje. Právě takový byl Julius Fučík. Narodil se v roce 1903 a kariéru jednoho z největších levicových novinářů si tedy vydupal právě v období první republiky. Často jezdil do Sovětského svazu, v němž taky napsal soubor reportáží, které hezky pojmenoval V zemi, kde zítra již znamená včera. Bohužel v nich měl takovou tu nepříjemnou tendenci ignorovat na Stalinovi všechno špatné.

Podle literárních kritiků měl Fučík ohromný talent pro sugesci a dávkování emocí čtenáři. A nejen, že uměl hypovat předměty svých reportáží, ale i sám sebe, což se pak projevilo především v jeho poslední a nejznámější Reportáži psané na oprátce.

Za provolávání komunistických hesel si šel taky na pár dní sednout a od té doby se viděl v Československu jako disident. Což třeba Ferdinand Peroutka komentoval tím, že se Fučík spíš schovával před svými milenkami než před policií, i když to o sobě rád tvrdil.

mohlo by vás zajímat

Černý lev: Výpadky elektřiny, střelba a výbuchy - tak šel komunistům po krku. Nakonec ho vystopovala ženská

Ne každý je Mašín

Pak přišla druhá světová válka a Fučík se jako správný vlastenec pořádně zapojil do odboje až ve chvíli, kdy Němci napadli Sovětský svaz. Ale zapojil se ve velkém, jako bývalý šéf Haló novin věděl, jak se dělá undergroundový tisk, takže začal vydávat Rudé právo a další zakázaný tisk.

To ho taky nakonec stálo život, Gestapo ho zhaftlo v bytě, kde měl předat lidem výtisky novin. Tenkrát údajně nikdo pořádně nedodržel „zásady bezpečného odbojářství“. Řada lidí se zdržela na čaj, což neměla, a sám Fučík místo toho, aby postřílel, koho mohl a pak se sám střelil do hlavy, jak se to mezi odbojáři radilo, schoval své kvéry do cizí postele a nechal se zatknout.

Obecně se soudí, že Fučík nebyl úplně nejvhodnější materiál pro odboj. Pravděpodobně při velice surových výsleších mluvil, ale zdržoval nacisty tím, že vypovídal o lidech, o kterých si byl jistý, že už jsou za mřížemi. Což je rozhodně víc, než by se dalo od kohokoli, kdo padl gestapákům do drápů, čekat. Každý nemůže být Josef Mašín, aby dokázal mlátit nácky i při svém vlastním výslechu.

Už před zatčením ale na sebe Fučík prý poutal pozornost svými převleky, na které byl extrémně hrdý, a které odbojáře vytáčely skoro stejně jako samotná okupace. Během toho, co byl Fučík zavřený, došlo k atentátu na Heydricha, což mu dalo čas na to, aby na motáky napsal svou pověstnou Reportáž psanou na oprátce a přes pár strážných ji dostal ven z vězení.

8. září 1943, přesně před 80 lety, mu nacisté utáhli smyčku kolem krku a popravili ho.

GALERIE Julius Fučík

+ DALŠÍCH 6 FOTEK + DALŠÍCH 7 FOTEK

Fučíkův odznak

Nacisté tak nevědomky vytvořili kulturní ikonu jinému totalitnímu režimu, a to sice komunistům. Přestože v době jeho smrti bylo Fučíkovi čtyřicet, komunisté z něj vytvořili předobraz mladého komunisty, který pak cpali do své mládeže horem a spodem. Fučíkova vdova Gusta pak v podstatě zasvětila zbytek života budování památky svého zesnulého muže.

Fučíkův kult narostl nejvíc v padesátých letech a pak postupně klesal až do devadesátek, kdy šli komunisté konečně od válu a literární vědci i historici se mohli v podstatě poprvé svobodně podívat na to, jak to s tím Juliem tedy ve skutečnosti bylo. Během těch let se jeho reputace pohybovala ode zdi ke zdi. Od hrdinného odbojáře a geniálního novináře až po laciného pisálka a kolaboranta.

Takže, uměl Fučík skvěle psát? Ano. Přibarvoval si, aby vypadal líp on a jeho soudruzi? Ano. Byl ale v protinacistickém odboji? Ano. Kolaboroval s nacisty? Nejspíš ne. Takže… jako obvykle ani tahle historická postava není černá nebo bílá.

Je rudá až za hrob.