Rouška není symbol útlaku
Připadal jsem si, jak v Saturninově Kanceláři pro uvádění románových příběhů na pravou míru, když Roman Šmucler ve středu vypustil zprávu “Moje malá vítězství- plošné nošení roušek skončí s nouzovým stavem! Udělal bych to dříve ale je to zkrácení!” Pravda byla samo sebou méně revoluční - roušky se budou nosit i po konci nouzového stavu, jejich konec určí ministerstvo zdravotnictví, nikoli Roman Šmucler. Pravdivé na tom je to, že se o rouškách na Ústředním krizovém štábu chvíli mluvilo, ale bez jakýchkoliv termínů. Vítězství v této souvislosti asi není vhodně použité slovo. Dost možná se pravidla pro nošení uvolní v červnu, ale to nechám na úřadu kolegy Adama Vojtěcha.
Doktor Šmucler o rouškách mluvil jako o problému, který lidé teď mají. Díval jsem se pak na některé komentáře na Facebooku a skutečně to chvílemi vypadá, že tématem číslo jedna jsou roušky jako symbol vládního útlaku a návratu totality. Opravdu si všichni myslíme, že epidemie skončila? Z ohlasů na sociálních sítích mám někdy pocit, že tu Covid-19 snad vůbec nebyl, že v Itálii, Španělsku nebo Anglii neumírali lidé po tisících na chodbách špitálů. Už si nikdo nepamatuje polovinu března, kdy všichni měli strach, že to u nás bude přesně takové?
... ale ohleduplnosti
Doufám, že ne. Situace byla opravdu vážná a pořád úplně vyhráno nemáme. Podařilo se nám epidemii zkrotit, aby nebyly zahlcené nemocnice, a díky včasným omezením jsme viru účinně zamezili, aby nekontrolovaně řádil.
Ale to je mimo jiné právě díky rouškám! Díky tomu, že všichni pochopili “moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě” a nosili ji venku, v práci, na nákupu, prostě všude tam, kde potkávali cizí lidi, kteří by od nich mohli chytit koronavirus. Protože to, že nemám příznaky, vůbec neznamená, že nemoc nešířím každým vydechnutím.
Určitě se blížíme chvíli, kdy budeme moci roušky nechat doma. Chápu, že v teplém počasí už spoustu lidí roušky štvou. Ale chci nejprve slyšet od hygieniků, že to můžeme udělat.
Rouška není symbol nesvobody, je to symbol solidarity mezi lidmi. Moc bych si přál, aby se rouška stala běžnou součástí našich životů. Ne pořád, ale třeba jen pro případ obyčejné rýmy, kdy místo prskání po kolezích budeme mít roušku a nebudeme nemoc šířit dál. Jako se to naučili v Japonsku nebo Jižní Koreji.
Jan Hamáček