Jan Eskymo Welzl se stal předlohou postavy Járy Cimrmana: Za štěstím a svobodou šel až na konec světa – G.cz
Vyhledávání

Jan Eskymo Welzl se stal předlohou postavy Járy Cimrmana: Za štěstím a svobodou šel až na konec světa

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Když se řekne Jára Cimrman, každý správný Čech hned ví, že se mluví o předním českém géniovi, ale zároveň málokdo tuší, kdo byl Jan Eskymo Welzl. Řeč je o slavném cestovateli, polárníkovi, lovci, dobrodruhovi, a především skvělém vypravěči, který se vypravil až na samotný konec světa a inspiroval tím Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka k vytvoření postavy Járy Cimrmana.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 17.3.2020, 08:57

Jan Eskymo Welzl byl Čech moravské národnosti

Jan Welzl se narodil 15. srpna roku 1868 v Zábřehu na Moravě, tehdy ještě v Rakousku-Uhersku. Na svůj moravský původ byl velice hrdý, proto o sobě celý život mluvil jako o „Čechovi moravské národnosti“. Byl vyučeným zámečníkem a jakmile se v roce 1884 stal tovaryšem, vydal se ihned na cesty – dobrodružné putování ho totiž lákalo od mala. Pěšky procestoval značnou část Rakouska-Uherska, ale dostal se i do Brăile v Rumunsku. Poté musel narukovat a prožít tři roky na vojně, na které Welzl vzpomínal jako na roky nesvobody a „zvotročení“. Jelikož neměl sourozence ani otce a matka mu zemřela krátce po návratu z vojny, rozhodl se, že bude hledat štěstí na cestě okolo světa.

Měl jen své boty, práci a touhu po svobodě

Nejprve se na krátkou dobu vydal do italského přístavu Janov, kde se nechal zaměstnat jako topič na zámořské lodi. Na té pak odplul do Ameriky, kde se ale dlouho neohřál a putoval dál přes Albanu v Austrálii až do ruského Vladivostoku. Mořských vln už si užil dost, proto se rozhodl na nějaký čas usadit na pevnině – neusadil se však doslova, pokračoval v cestě dál, tentokrát ale pěšky. Přidal se k tisícům dělníků a pracoval s nimi na stavbě transsibiřské magistrály, která propojuje Vladivostok s Moskvou a má téměř deset tisíc kilometrů. Jan Eskymo Welzl toho na svých cestách v té době sice mnoho nevlastnil, ale měl vše, co potřeboval. Boty, ve kterých chodil, práci, kterou si přivydělával, ale hlavně ideály svobody a sny o dobrodružství. V Irkutsku se od stavařů dozvěděl o rozlehlých pláních Sibiře, kde žijí lidé nepodřízení autoritám, koupající se ve zlatě a kožešinách. Welzl neotálel a vydal se na nebezpečnou cestu se slovy: „Prondu-prondu, neprondu-neprondu!“. Prošel.

Jan Eskymo Welzl vymyslel svoji eskymáckou řeč

Na svém poníkovi dojel za necelé dva roky přes Jakutsko a Verhojansk do regionu Kolyma na severovýchodě Ruské federace. V cestě pokračoval na poloostrov Čukotka a Medvědí ostrovy, až se na dlouhých 26 let usadil na Novosibiřských ostrovech. V zamrzlé krajině se Welzl cítil jako doma a stal se velice úspěšným obchodníkem. Prodával kožešiny, zejména pak ty z ledních medvědů, čímž si vysloužil přezdívku „Pojídač medvědů“. Welzl se dočkal své vysněné svobody – domorodci byl přijat jako jeden z nich a jeho obchodní nabídka se rozrostla o uhlí, jídlo, zbraně, léky i poštu. Dle svých slov byl dokonce jmenován nejvyšším soudcem a náčelníkem jednoho z inuitských kmenů, což se však nedokázalo prokázat. Welzlovy ukázky „eskymáčtiny“ uvedené v jeho knihách jsou totiž z lingvistického hlediska dost pochybné. Obchodoval tehdy na rozlehlém území rozprostírajícím se od sibiřských ostrovů až po Aljašku.

Získal audienci u prezidenta Masaryka

Jan Eskymo Welzl, polárníky přezdívaný jako Arktický Bismarck, zde přečkal první světovou válku, rozpad Rakouska-Uherska i vznik Sovětského svazu. Když se na své lodi nedopatřením dostal až do Ameriky, působil v „novém poválečném světě“ velice neohrabaně a byl kvůli podezření ze špionáže americkými soudy deportován do Hamburku. Welzl si v té době dopisoval s novinářem Rudolfem Těsnohlídkem, který se postaral o značnou popularizaci Welzlova jména na našem území. Eskymo Welzl po návratu do vlasti nelenil, ale pilně jezdil po přednáškách v Brně, nechával o sobě psát knihy a získal také audienci u prezidenta T. G. Masaryka. Ačkoli se narodil na Moravě, doma se cítil na dalekém severu, a proto se ve svých šedesáti letech vydal do kanadského Dawson City ležícím na řece Yukon. Welzl snil o dožití na Novosibiřských ostrovech, sovětská vláda mu však povolení neudělila, a tak byl Welzl odsouzen k životu v Kanadě. O Welzlovi mezitím vyšlo několik knih, například „Třicet let na zlatém severu“ s předmluvou od bratří Čapků nebo „Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě“. Ten však živořil v Dawson City a zároveň si užíval přírody a nezkrotné kanadské divočiny. Pokoušel se také napsat vlastní knihu a pracoval na svých vynálezech, jedním příkladem za všechny může být jeho pokus o fungující perpetuum mobile. Jelikož se Janu Welzlovi nepodařilo dostat zpět na Novosibiřské ostrovy, zemřel 19. září roku 1948 v dožitých 80 letech na infarkt v Kanadě.

Welzl se stal předlohou postavy Járy Cimrmana

Welzl byl zdatným obchodníkem a dobrodruhem, stejně tak byl ale zdatným vypravěčem a své příběhy rád okořenil – většinou komicky až absurdně, což inspirovalo Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka k vytvoření postavy Járy Cimrmana a samotné podstaty cimrmanovského humoru. Nejvíce podobností si lze všimnout v Cimrmanově divadelní hře Dobytí severního pólu, kde je inspirace polárníkem Welzlem velice zřejmá a viditelná. Eskymo Welzl například tvrdil, že žil na Novosibiřských ostrovech s Eskymáky a podrobně popsal jejich kulturu i jazyk. Eskymácký dialekt, který Welzl údajně bravurně ovládal, byl však jednoznačně smyšlený, navíc na Novosibiřských ostrovech žádní původní obyvatelé nežili. Úsměvně také působí Welzlův pokus o sestrojení perpetuum mobile nebo jeho popis „Ďáblovy ryby“ (masožravá nestvůra, pohybující se ve vodě i na souši), kterou údajně přemohl dynamitem. A stejně tak jako je univerzální postava Járy Cimrmana, který všude byl a všechno znal, je univerzální i příběh Jana Eskyma Welzla. Obsahuje totiž dobrodružství, cílevědomost, záhady, posměšky, humor, úspěch i pád – a především věčnost.

Podobné články

Doporučujeme

Další články