Divoké dětství

Na základní škole vždycky zněli tihle prastaří páprdové nudně. Život Ivana Petroviče Pavlova byl ale všechno, jenom ne nudný. Narodil se v polovině devatenáctého století do rodiny kněze, jenž kromě kázání taky pěstoval vlastní brambory a pálil ovocnou vodku. Mladý Ivan nebyl zrovna studijní typ, nesnášel čtení a furt někde lítal, což jeho otci, který chtěl, aby synek pokračoval v rodinném byznysu, nebylo po chuti.

Ještě v dětství se ale Ivan stihl zranit a na radu jeho kmotra, taky kněze, poslali chlapce na léčení do kláštera. Bez možnosti pobíhat po okolí Ivan nasměroval veškerou svou energii na studium a v podstatě proletěl celou místní knihovnu. Po návratu domů studoval se svým strýčkem, který byl sice také kněz, ale… no, z jeho kostela ho místní vyhnali, protože strašně lil, rval se a v noci vandroval jen v negližé po hřbitově, případně zvonil na kostelní zvon.

Ivan nakonec nastoupil na kněžský seminář, ale věnoval vědě čím dál tím víc času. Svůj volný čas trávil v knihovně a o ty nejlepší knihy se řezal se spolužáky. Nakonec si musel vybrat, kterému oboru se bude věnovat, seminář opustil a vystudoval medicínu.

mohlo by vás zajímat

„Za císaře pána a jeho rodinu“ v ruském stylu aneb Zavraždění carské rodiny Mikuláše II. Alexandroviče

Uslintaný experiment

Přestože největší vliv měla Pavlovova práce na psychologii, byl především fyziolog a jeho hlavním oborem bylo trávicí ústrojí. Narozdíl od svých současníků, kteří se po provedení experimentů svých subjektů zbavovali, Pavlov velice správně usoudil, že se data mají sbírat dlouhodobě. Říkal tomuto postupu „chronické experimenty“. Takže si psy, kterým se podařilo přežít jeho velice invazivní zkoumání trávicích ústrojí, nechával.

Právě díky tomu si všiml, že psi podezřele sliní už jenom, když slyší kroky jeho asistenta, který je měl krmit. Experimentálně pak zjistil, že si jeho operovaní mazlíčci dokážou s jídlem asociovat v podstatě jakýkoli podnět a odpovídajícím způsobem na něj reagovat. Po nějakém čase začal podněty konkretizovat. Psi poté například slintali pouze na zvuk metronomu při určité frekvenci.

Studii na toto téma vydal v roce 1903 a hned o rok později dostal Nobelovu cenu za medicínu. Jeho experimenty daly vzniknout celému oboru psychologie, behaviorismu. Tenhle směr v podstatě úplně odmítl myšlenku mysli jako takové a tvrdil, že lidské chování je jenom souborem podmíněných reflexů. Sám Pavlov mimochodem s takovými závěry silně nesouhlasil.

mohlo by vás zajímat

První ruská tajná policie zabila statisíce lidí a Rusové to slaví dodnes

Věda mezi režimy

Pavlov kromě cara a občanské války zažil taky Lenina a Stalina. A ani s jedním si úplně nerozuměl. Jako akademik nechoval k Romanovcům žádnou velkou lásku, protože ti na vědu vždy házeli bobek. Ale o Marxovi mluvil jako „o tom idiotovi“. Když se bolševici chopili v Rusku moci, přežíval nejslavnější fyziolog své doby tím, že pěstoval brambory na zahradě za svou laboratoří, jak ho to učil jeho otec.

Když požádal stát o možnost emigrovat, Lenin si uvědomil, že ztráta největšího ruského vědce by nebyla marketingově úplně vhodná, takže Pavlovovi a blízkým nechal zvýšit příděly jídla. A podobně prominentní vztah pak měl vědec i u Stalina, přestože ho většina strany naprosto nesnášela. Pavlov byl možná jediným otevřeným Stalinovým kritikem, který neskončil v masovém hrobě nebo na Sibiři. Taky to ale znamenalo, že musel se státem bojovat o každý rubl pro svou práci.

Nakonec ho stres, boje s režimem a legendární workoholismus dostihly a zemřel v šestaosmdesáti letech v polovině třicátých let dvacátého století. Celkem paradoxně se stal jedním z nejcitovanějších psychologů všech dob, přestože se nikdy o lidskou mysl ani trochu nezajímal.