„Za císaře pána a jeho rodinu“ v ruském stylu aneb Zavraždění carské rodiny Mikuláše II. Alexandroviče – G.cz
Vyhledávání

„Za císaře pána a jeho rodinu“ v ruském stylu aneb Zavraždění carské rodiny Mikuláše II. Alexandroviče

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Před 102 lety byla ruskými bolševiky během probíhající Velké říjnové revoluce odstraněna a brutálně zavražděna carská rodina Mikuláše II. Alexandroviče, posledního ruského cara. V Rusku se v té době vzedmula vlna protestů ve světle Marxovy filosofie překroucené bolševickými funkcionáři, zejména Vladimírem Iljičem Leninem. Rodina byla zvířecím způsobem popravena bez ohlášení či řádného soudu ve sklepě jednoho z domů v Jekatěrinburgu v závěrečné fázi první světové války. Pomyslného posmrtného zadostiučinění se jim však dostalo až po pádu Sovětského svazu, kdy byli prohlášeni ruskou pravoslavnou církví za svaté.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 17.7.2020, 08:45

Dynastie Romanovců

Mikuláš II. Alexandrovič se narodil 18. května roku 1868 v Petrohradě caru Alexandrovi III. a Marii Fjodorovně. Jeho civilní jméno znělo Nikolaj Alexandrovič Romanov, pocházel totiž z významné dynastie Romanovců, která v Rusku vládla nepřetržitě od počátku 17. století. Na Mikulášově rodu je zajímavá jeho evropská roztřepenost. Větve rodinného stromu tehdy sahaly opravdu do všech koutů Evropy a Mikuláš byl v blízkém příbuzenském vztahu s několika evropskými monarchy, například s králem Spojeného království Jiřím V. byli bratranci, což navíc zvýrazňovala skutečnost, že si byli až k nerozeznání podobní.

V listopadu roku 1894 zemřel car Alexandr III. a jeho nástupcem se stal právě Mikuláš, kterému tehdy bylo 26 let. Stal se ruským carem, králem polským a velkoknížetem finským. Vzápětí se oženil s princeznou Alix Hessenskou, která po sňatku, tak jak bylo zvykem, přijala nové pravoslavné jméno – Alexandra Fjodorovna. Největší „běžnou“ starostí nově vzniklého carského či královského páru byla vždy urputná touha po mužském potomkovi, stejně tomu bylo i v případě Mikuláše a Alexandry.

Štěstí jim ovšem v tomto ohledu nepřálo. Roku 1895 se carskému páru narodila dcera Olga Nikolajevna, o dva roky později dcera Taťána a roku 1899 následovala další dcera Marie. Carský pár zužovala zoufalost, zejména pak Alexandru Fjodorovnu, která tolik toužila po synovi. Změna měla přijít roku 1901, narodila se ovšem čtvrtá dcera, kterou pojmenovali Anastázie. Roku 1904, tedy v době, kdy už oba ve zdárný konec ani nedoufali, přišel znenadání na svět první syn. Dostal jméno Alexej, bohužel ale trpěl poruchou krvetvorby, čímž byl v mládí velice poznamenán.

Krizi vystřídala válka a revoluce

Mikuláš II. zdědil Rusko v nesprávný čas a musel své zemi vládnout ve velice nepříznivé době. Na přelomu 19. a 20. století totiž sice v Rusku ještě dozníval průmyslový vzestup způsobený velkou průmyslovou revolucí, v letech 1900 až 1903 ale zasáhla východního giganta krize. V té době probíhaly v zemi také selské nepokoje, jelikož většina zemědělné půdy byla ve vlastnictví velkostatkářů, kteří profitovali ze svého postavení a využívali drobné rolníky k podceněným námezdním pracem. Navíc se v té době začala osnovat bolševická revoluce po vzoru Marxovy filosofie pod vedením známých budoucích funkcionářů, zejména pak pod vedením Vladimíra Iljiče Lenina.

Největším impulsem se pak stala rusko-japonská válka v letech 1904 až 1905, která odhalila zejména ekonomické slabosti ruského samoděržaví. Demonstrace z období krize vystřídaly nepokoje v období války. Dělníci protestovali po celém Rusku a situaci rozhodně nepřispívaly skandály jako „krvavá neděle“, kdy nechaly carské úřady střílet do poklidně demonstrujících davů. Roku 1905 proběhla vzpoura na křižníku Potěmkin a v prosinci situace eskalovala ozbrojeným povstáním v Moskvě.

V Rusku jsou ale přeci jen zvyklí na trochu extrémnější podmínky, proto se demonstracím a krizovým situacím nepřikládala taková váha, jaká se jim tehdy pravděpodobně přikládat měla. Carská rodina žila poklidný život nepostižený probíhajícími nepokoji, a to až do začátku první světové války v roce 1914. Mikuláš odjel na frontu a carevna se se svými dětmi starala o raněné vojáky v Carské nemocnici v Carském Selu. Rodina tímto způsobem fungovala do závěrečné fáze první světové války, konkrétně do roku 1917. Na počátku roku byla v Petrohradě vyhlášena generální stávka, čímž odstartovala Únorová revoluce. Stávkovat začaly desítky tisíc dělníků, do petrohradských ulic vyšlo údajně přes 90 tisíc žen, a nakonec se k demonstrantům připojilo i vojsko.

Abdikace Mikuláše II.

První světová válka měla totiž na Rusko velice negativní dopady, zejména sociální a ekonomické. Země byla rozdělená a ekonomicky zdevastovaná, čehož se rozhodli využít bolševici ke svrhnutí absolutistického carského režimu. Svého dosáhli 15. března, kdy car abdikoval a korunu předal svému bratrovi Michailovi, který ovšem rezignoval hned následující den, aniž by určil svého nástupce – tím v Rusku skončila po více než 300 letech vláda dynastie Romanovců. Po Únorové revoluci byla celá carská rodina dle rozhodnutí Prozatímní ruské vlády deportována do vyhnanství na mrazivou Sibiř, kam se s nimi dobrovolně vydalo také několik dvorních dam a věrných členů služebnictva.

Vyhnanství nebylo v očích bolševiků dostatečným trestem za 23 let Mikulášovy vlády. V dubnu následujícího roku tedy bolševici carskou rodinu přesunuli do Jekatěrinburgu, kde se staly pouhými figurkami v bolševické hře. V Rusku se mezitím rozpoutala občanská válka a s ní také Velká říjnová socialistická revoluce, známější pod označením „bolševická revoluce“. V Jekatěrinburgu byla carská rodina umístěna do domu patřícímu důlnímu inženýrovi Ipaťjevovi. Na začátku července se k městu začaly blížit Československé legie za účelem udržení transsibiřské magistrály, což mělo za důsledek značnou paniku tamních bolševiků.

Bolševické pletichy

Současně byla na cara a jeho rodinu připravena léčka, která z něj měla definitivně učinit viníka a zrádce. Nastrčený provokatér nabídl Mikulášovi II. i jeho rodině útěk z bolševického „vězení“, čemuž zoufalý Mikuláš uvěřil. O pomocnou ruku se ovšem pochopitelně nejednalo a Mikuláš tak bolševikům zavdal důvod k vlastnímu odstranění. Kolem půlnoci z 16. na 17. července se chopil iniciativy Jakov Jurovskij. Ten nařídil lékaři Romanovců probudit spící carskou rodinu pod záminkou přesunu na bezpečnější místo. Všichni byli přesunuti do sklepní místnosti Ipaťjevova domu, kde měli čekat na údajně připravovaný automobil.

Jednalo se o mystifikaci a během několika okamžiků vešla do místnosti popravčí četa bolševické tajné policie. Jakov Jurivskij přečetl rozsudek ve znění: „Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na Sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit,“ načež car odvětil pouhé: „Co?“. V tu chvíli ho Jurovskij zastřelil a vteřinu na to i mladého careviče Alexeje. Zbytek popravčí čety následně začal střílet nepřetržitě a chaoticky, dokud všichni příslušníci carské rodiny neleželi bezvládně na zemi. Některé z ležících ještě bolševik Pjotr Jermakov pro jistotu ubodal bajonetem. Ve sklepě tu noc zahynul car s carevnou, jejich pět dětí a veškeré služebnictvo, které se rozhodlo s carskou rodinou zůstat. Jednalo se například o lékaře Evžena Botkina, služebnou Annu Demidovou, Alexeje Truppa a Ivana Charitonova. O popravě tehdy údajně vědělo celé sovětské politbyro, poprava tedy probíhala s plným vědomím Jakova Sverdlova, Felixe Dzeržinského a Vladimíra Iljiče Lenina.

Posovětské svatořečení

Smutnou skutečností je, že ostatky členů carské rodiny byly převezeny do Sankt-Petěrburgu až po pádu SSSR 17. července roku 1998, kde byly pochovány v Petropavlovském chrámu. Pohřbu se tehdy zúčastnili nejen evropští příbuzní Romanovců, ale také prezident Boris Jelcin. Roku 2000 prohlásila ruská pravoslavná církev cara Mikuláše II. a členy jeho rodiny za svaté, na úrovni trpitel, mučedník. Dům inženýra Ipaťjeva byl roku 1977 zdemolován, ovšem až v červnu roku 2003 byl na místě vysvěcen vzpomínkový Chrám Všech svatých na krvi.

Podobné články

Doporučujeme

Další články