Kosovská válka je posledním konfliktem, který se pojí k násilnému rozpadu dnes již bývalé Jugoslávie. Vyvražďování civilistů v Kosovu vyvolalo následné bombardování ze strany NATO, které podpořil i nováček v řadách aliance, Česká republika (prostřednictvím tehdejšího premiéra Miloše Zemana). Co se vlastně tehdy na Balkáně dělo a kde se vzalo „humanitární bombardování“?
Krvavá léta na Balkáně
I když se dnes na devadesátky vzpomíná většinou s láskou, je jedna část světa, kde dekáda počítačů a barevných teplákovek rozhodně není populární. Tou oblastí je Balkán, přesněji řečeno bývalá Jugoslávie. Krvavý rozpad kdysi zářného příkladu mezinárodnostní integrace patří k největším lidským tragédiím minulého století. I když si svět myslel, že po podepsání mírových dohod z roku 1995 si Balkán od vražedných zvěrstev oddychne, brzy bylo všem jasné, že hrůzy války Jugoslávii jen tak neodpustí.
Kosovo, malá oblast na jihu Srbska osídlená především příslušníky albánské menšiny v Jugoslávii, se pokoušela vyhlásit nezávislost na centrální bělehradské vládě. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od ostatních jugoslávských entit, jako bylo Slovinsko či Chorvatsko, nebylo Kosovo svazovou republikou, ale pouhou autonomní oblastí Srbska. Od roku 1996 tak začala nabývat na síle Kosovská osvobozenecká armáda, která se rozhodla bojovat proti jugoslávským policejním jednotkám, jež byly umístěny v této oblasti. Vzájemné potyčky začaly nabývat v dalších letech na intenzitě a v roce 1998 se již jednalo o otevřenou občanskou válku – na jedné straně Kosované a KOA, na té druhé srbská menšina a jugoslávská armáda. Z Kosova začaly přicházet zprávy o etnických masakrech kosovských civilistů, které prováděly jednotky věrné bělehradské vládě prezidenta Slobodana Miloševiče. Tisíce uprchlíků začaly opouštět ve strachu o své životy Kosovo. Obrázky brutálně zavražděných Kosovanů a uprchlických davů obletěly svět.
Diplomatická jednání mezi zástupci obou stran i přes obrovský nátlak světového společenství krachovala. V lednu 1999 pak světem otřásla zpráva o masakru ve městě Račak, kde došlo k zavraždění 45 kosovských Albánců jednotkami jugoslávské armády. Tato zpráva je označována za „breaking point“ a světové mocnosti začaly prosazovat nasazení jednotek OSN, které měly dohlížet na situaci v Kosovu. Ve francouzském městě Rambouillet se sešli zástupci obou stran a pod dohledem NATO mělo dojít k podepsání mírové dohody, která měla zaručit mír a stabilitu v oblasti. V případě odmítnutí mělo dojít k prosazení míru vojenskou silou. Tehdejší americký prezident Bill Clinton si uvědomoval, že nasazení pozemních vojsk by bylo nepopulární a nesmírně nákladné. Případný vojenský konflikt se měl tedy vést pouze ze vzduchu.
Bohužel, jugoslávská strana odmítla podmínky protistrany s argumentem, že se jedná o přílišné zasahování do nezávislosti země. Největším kamenem úrazu pak byl požadavek na nerušený průchod vojáků NATO přes území Jugoslávie, což bylo okamžitě odmítnuto – řada komentátorů s jugoslávskou námitkou souhlasila a dodnes je tato podmínka předmětem sporu.
Bělehrad v plamenech
Krach jednání vedl 23. března 1999 k zahájení dodnes kontroverzního bombardování Jugoslávie, kterým se Spojené státy a NATO snažily přimět bělehradskou vládu ke stažení z Kosova a jejíž počínání opakovaně označovaly za genocidu. Jedná se o zářný příklad tzv. Clintonovy doktríny – pokud kdekoliv ve světě dochází ke genocidě, je morální povinností Spojených států tato zvěrstva ukončit. Opakované nálety spojeneckých letadel nakonec vedly v červnu 1999 k obnovení jednání, jejichž výsledkem byla dohoda z Kumanova. Na jejím základě se jugoslávské jednotky stáhly z Kosova a moc nad oblastí převzala mise NATO pod mandátem OSN. Ta v zemi působí dodnes. Únava z mezinárodní izolace i domácí nestabilita nakonec vedly k pádu Miloševičova režimu v roce 2000.
Přestože nemělo NATO přímý mandát ze strany OSN, generální tajemník organizace Kofi Annan vyjádřil misi podporu. Řada světových státníků jednání prezidenta Clintona podpořila s tím, že bylo morální povinností zakročit proti masovým útokům na kosovské civilisty. Misi pak podpořila i česká vláda Miloše Zemana či tehdejší prezident Václav Havel, kterému dodnes bývá nesprávně připisován termín „humanitární bombardování“. Ten ale vznikl na základě špatně přeloženého a podstatně upraveného rozhovoru pro agenturu Reuters, následně jej převzal italský deník La Repubblica a poté i francouzský Le Monde.
Ve skutečnosti Havel nikdy tento termín nepoužil. Je pravdou, že mluvil o zabránění humanitární katastrofy, což ale učinil i Miloš Zeman, když novinářům vysvětloval, proč jeho vláda schvaluje spojenecké operace v Kosovu. Je nesporným faktem, že bombardování Jugoslávie vedlo k zastavení vojenských operací v Kosovu, které nakonec o 10 let později vyhlásilo samostatnost na Srbsku. Hodnocení kosovské operace dodnes rozděluje jak experty, tak i laickou veřejnost.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
