Technik ve službě
90. léta, to byla prostě divočina – a obzvlášť na Slovensku. Po revoluci se na významné posty dostávali lidé, kteří měli být spíš ve vězení. Jednou z takových významných postaviček byl Jaroslav Svěchota, právník původem z Domanína na Hodonínsku. Už v 60. letech nastoupil na Krajskou zprávu StB v Bratislavě na oddělení, které mělo mimo jiné na starosti monitorování činnosti emigrantů žijících v Německu a Rakousku. Během své práce si zde získal pověst ambiciózního muže se sklonem ke kariérismu. V 70. letech se pak přišlo na to, že měl prsty v krádežích, a to se muselo nahlásit. Tak se z něj stal obyčejný spolupracovník, agent s krycím jménem Technik. Svěchotova kariéra se tímhle ale spíš teprve pořádně rozjela, než by se naopak zabrzdila.
V 90. letech se neváhal přidat k bývalým příslušníkům StB, kteří po revoluci žádali o nové příležitosti. Svěchota se tak v roce1990 stal náčelníkem XII. správy kontrarozvědky v Bratislavě, když ale byla StB definitivně rozpuštěna, musel se transformovat i tenhle starý mazák. Dostal místo náměstka u ministra vnitra a stejný post v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie. Tam ale manipuloval se složkami StB, mimo jiné nechal zmizet právě tu Vladimíra Mečiara, a tak byl odvolán. Pak mu stačilo zašít se zpět u právnické praxe a počkat čtyři roky. Po výhře v předčasných volbách roku 1994 si totiž Mečiar dobře vzpomněl, kdo mu pomohl.
Do čela Slovenské informační služby (SIS) nový premiér sice dosadil Ivana Lexu, ale šéfem kontrarozvědky, které měla na starosti vnitrostátní dění, udělal právě Svěchotu. A zároveň ho Lexovi nominoval za náměstka. Právník s minulostí měl rázem pod palcem vše, co se kde šustlo. Už tehdy udržoval vřelé vztahy s podsvětím. Velmi zadobře byl s Mikulášem Černákem nebo se s mafií spojovaným podnikatelem Petrem Steinhübelem, známějším pod přezdívkou Žalud. Napojen byl i na Miroslava Sýkoru, otázkou je, jaký měli vlastně vztah. Na jednu stranu se povídá, že to byl právě Svěchota, kdo Sýkoru vylákal na setkání, během nějž byl boss zabit. Na straně druhé stojí dohady, že Svěchota si na žádost svého šéfa Lexy u Sýkory a jeho lidí objednal špehování a následně i vraždu Roberta Remiáše. Jaký Remiáš zas, říkáte si?
Únos prezidentova syna
V srpnu roku 1995 byl syn slovenského prezidenta Michala Kováče násilně zavlečen do rakouského Hainburgu. Důstojník Ján Takáč 31. srpna odpoledne telefonicky oznámil rakouské policii, že se před hainburskou policejní stanicí v zaparkovaném Mercedesu nachází člověk, na kterého je vydán mezinárodní zatykač. Šlo o uneseného, zbitého a do bezvědomí opilého Michala Kováče mladšího.
V akci měla prsty SIS pod vedením Lexy, korunním svědkem případu byl Oskar Fegyveres. Jeho spojkou a kamarádem pak byl právě Robert Remiáš, bývalý policista, který se stal trnem v oku všem, kdo byli do zpackaného únosu zapleteni. A tak, 29. dubna 1996, když Remiáš projížděl Karloveskou ulicí v Bratislavě, jeho vůz náhle, ale rozhodně ne neplánovaně explodoval.
Cílem Kováčova únosu mohlo být donutit prezidenta k abdikaci, vzhledem k tomu, že mezi ním a vládou to nefungovalo. Byl to navíc Mečiar, kdo Kováče do funkce navrhl, on se ale choval nezávisle, a tak byla z pohledu jeho někdejšího příznivce zřejmě na místě pomsta. Kováč neodstoupil, ovšem po konci jeho funkčního období se nepodařilo zvolit prezidenta nového, a tak povinnosti hlavy státu padly na Mečiara. Ten hned první den udělil amnestii všem pachatelům případu, čímž v podstatě přiznal vinu, nicméně kvůli omilostnění se případ také nikdy oficiálně nedovyšetřil.
Nad Svěchotou se začalo smrákat až za vlády Mikuláše Dzurindy, který odblokoval stopku šetření únosu a Remiášovy vraždy. Svěchota byl obviněn také z podvodů a další věcí. Po táhlém řízení byl nakonec usvědčen pouze ze zpronevěry 11 milionů slovenských korun a s podmíněným dvouletým odkladem měl nastoupit do vězení na 5 let. To už ale nestihl – jen pár měsíců po vynesení rozsudku zemřel v nemocnici na následky embolie.
Tady čtěte o nejmocnějších mafiánských ganzích, které na Slovensku v 90. letech působily.