Proč vlastně chodit k volbám?
Jacques Chirac patřil k nejvýraznějším postavám francouzské politické scény po druhé světové válce. Z ministra zemědělství a posléze vnitra to nejprve dotáhl na post pařížského starosty, následně se stal nejprve premiérem, až nakonec v roce 1995 vyhrál prezidentské volby proti levicovému kandidátovi Lionelu Jospinovi. Toho sice ve volbách porazil, ale tím jejich mocenský boj neskončil – poté, co Chirac zariskoval a vyhlásil v roce 1997 volby za účelem získat větší podporu pro svůj ekonomický program, byl nucen se o vládu nad Francií dělit právě s Jospinem. Ten se v předčasných volbách stal předsedou vlády. Když pak přišly další prezidentské volby, myslela si celá Francie, že si opět prožije jen jakýsi mírný remake hlasování z roku 1995. Co se stalo následně, šokovalo celou Evropu.
Přestože všichni komentátoři i předvolební průzkumy jasně předpovídali, že se Francie po prvním kole dočká duelu Chirac-Jospin, vlivem několika faktorů se 22. dubna 2002 celý národ probudil do ošklivé povolební kocoviny. Namísto Jospina se totiž do druhého kola dostal Jean-Marie Le Pen – jestli vám jeho jméno zní povědomě, tak vězte, že se nejedná o nikoho jiného než o otce Marine Le Pen, která po svém otci převzala vedení nacionalistické strany Národní fronta. I když je Marine Le Pen označována za nacionalistickou xenofobní političku, oproti svému otci vypadá jako učiněná sluníčkářka. Jean-Marie Le Pen patřil k nejznámějším francouzským extremistickým politikům vůbec a byl opakovaně označován za nebezpečného člověka – kromě nenávistné politiky vůči přistěhovalcům a silných euroskeptických postojů vyvolalo největší pozdvižení jeho popírání holocaustu.
Přesto se ale Le Penovi podařilo dostat do druhého kola, když v prvním hlasování porazil Jospina o pouhých 0,68 % hlasů. Levicový Jospin tak kromě nepravdivých předpovědí, které ve Francouzích vyvolaly pocit, že první kolo je prakticky rozhodnuto a není nutno hlasovat, nejvíce uškodila rozhádaná levice. Ta postavila několik dalších kandidátů. Rozmělnění levicových hlasů vedlo k tomu, že byla Francie postavena před jednoznačnou volbu – buď Chirac, nebo extremista. Před volbami byli Jospin i Chirac kritizovaní, že jsou jejich programy v zásadě stejné a ani jeden z nich nedokázal v lidech vyvolat nadšení – tváří v tvář představě Le Pena v Elysejském paláci se ale z nepopulárního Chiraca stal neohrožený spasitel Francie před extremismem.
Klaus si pochvaloval, že u nás extremisty nemáme
Kampaň před druhým kolem se tak nesla v někdy až hysterickém módu – proti Le Penovi proběhlo několik masových demonstrací a téměř všichni francouzští politici vyjádřili dříve nenáviděnému Chiracovi upřímnou podporu. Dokonce i ze zahraničí přicházely zprávy o znepokojení nad případným výsledkem voleb – například Václav Klaus si pochvaloval, že v Čechách oproti Francii nehrozí, že by došlo k podobnému zvolení extremistického kandidáta. „Voliči v minulých volbách dali najevo, že si ‚Sládky‘ na naší politické scéně nepřejí, a my doufáme, že to bude i nadále,“ poznamenal tehdy Klaus. Při pohledu na Tomia Okamuru se člověku až zasteskne po zlatých časech opoziční smlouvy.
Volby nakonec dopadly přesně tak, jak se předpovídalo. Při volební účasti téměř 80 % se Chiracovi, který v prvním kole dostal pouhých 20 % (jen o tři více než Le Pen) nakonec podařilo drtivě vyhrát se ziskem 82,2 % hlasů. Krize tak byla odvrácena, ale pachuť v ústech Francie nadále zůstala – někteří voliči, kteří šli Chiraca podpořit jen z čiré nenávisti k Le Penovi, si dokonce připnuli na oblečení kolíčky na prádlo. Vyjádřili tím své znechucení nad volbou neoblíbeného prezidenta. Celou frustraci nad volbami asi nejlépe dokládá jeden z volebních plakátů, jenž propagoval volbu Chiraca nad Le Penem slovy „Volte raději gaunera než fašistu.“
A tady si přečtěte o tom, jak Australané prohráli válku s ptáky emu.