Metla jménem Instagram

Sociální sítě jsou jako potetovaný kluk s motorkou: lákavá věc, kterou všichni chceme, vlastně skoro potřebujeme zkusit. Ze začátku je to sranda, která nám dodá sebevědomí a pocit, že jsme výjimka, ale než se nadějeme, má to nad námi nepříjemnou moc, nemůžeme z toho ven a celé noci brečíme do polštáře. Ze zajímavého nástroje, který v počátku všichni nadšeně oslavovali jako věc, díky které si můžeme být blíž bez ohledu na věk, pohlaví, rasu nebo místo bydliště, se stala metla lidstva, která nepříjemně určuje hodnoty a názory, jež pak aplikujeme v reálném životě - a ostatně, právě ten máme často tendence sociálním sítím podřizovat.

Do jisté míry ale platí i ta původní myšlenka, což ukázala koronavirová krize a především karanténa. V izolaci byly Facebook, Twitter a Instagram hlavními kanály, na nichž jsme mohli zůstat v kontaktu s rodinou a přáteli a dávat světu vědět, že jsme v pořádku a co děláme. Záměrně říkám, že mohli, otázka totiž stojí - bylo to skutečně nutné? Opravdu jsme potřebovali vidět, jak kdo doma cvičí, hraje si se psem, sám si barví vlasy, od rána do večera zírá na Netflix, porušuje karanténu skrze domácí mejdany? Ale co dělají ostatní, to neřešme. I já jsem některými těmito věcmi vinna. Když jsem se zhruba v polovině karantény podívala, kolik pí*ovin jsem já za ty necelé dva měsíce sdílela se světem, donutilo mě se trochu zamyslet, v důsledku čehož jsem se rozhodla vyzkoušet digitální detox.

mohlo by vás zajímat

GLOSA: Karanténa ukázala to nejlepší v nás. Smůla, že to nejlepší v nás vůbec není dobré

Ale když píšete pro internetový webzine, není to tak jednoduché, a tak jsem musela vymyslet, jak to udělat účinně, ale zároveň nepřijít o práci. Rozhodla jsem se tedy začít zlehka...

Fáze jedna: Detoxikační berlička

Na základě výzkumů a klasické šeptandy á la "co se říká" panuje přesvědčení, že aby si člověk osvojil nějaký návyk, nebo se naopak zlozvyku zbavil (rspt. se dostal z té nejhorší závislosti), potřebuje 21 dní onu věc dělat, nebo nedělat. Existuje mnoho aplikací, které vám s tím pomohou, a tak jsem si i já jednu stáhla. Odstartovala jsem projekt "digitální detox", jehož cílem v mém případě bylo zkrouhnout počet sdílených příspěvků především na zmiňovaném Instagramu a rovněž tam bezcílným scrollováním a sledováním cizích lidí netrávit 22 hodin denně. Ta moje aplikace to ale brala tak nějak povšechně. Každý den jsem měla nějaké nařízení spojené s používáním sociálních sítí a internetu obecně.

První den začal slibně - Instagram nejdříve v 8 hodin večer. Další den jsem měla povolenou jen hodinu sociálních sítí. A třetí den? "Nepište svému partnerovi dřív než v 1 odpoledne, on to bez vás chyvíli vydrží". To je jistě pravda. Jenže já nemám partnera. Panika! Samozřejmě, rozumný člověk by si partnera nahradil kýmkoliv jiným, s kým je zvyklý komunikovat od rána do večera, ale my závisláci potřebujeme alespoň v začátcích opravdu pevnou ruku. Už pátý den jsem tu skvělou aplikaci ani neotevřela, abych se podívala na pokyny, a vrátila se ke standardní virtuální prokrastinaci. No nic, tak jinak!

mohlo by vás zajímat

Doug the Pug, rekordmanka Nala a další zvířecí influenceři, co vám zvednou náladu

Fáze dvě: Neexistuju, sbohem

Bylo by dobré ještě upřesnit, že jsem z generace, která si pamatuje počátky Facebooku v Česku, takže s ním tak trochu vyrůstala, ale ne úplně od malička. A v médiích pracuji deset let. Takže jakákoliv platforma tohoto typu pro mě vždy byla spíše zábava, jen další prostor k vyjádření, ve kterém se přirozeně umím pohybovat a rozumím jeho principu, tedy i tomu, čím mi může posloužit a v čem naopak uškodit. Až posledních pár let mi z toho, kdo se dívá na moje Instastories nebo proč tahle konkrétní fotka dostala míň lajků než ta předchozí, tak nějak podivně hrabe. Čím to je, to těžko říct.

A protože jsem vždycky byla extrémistka, vybrala jsem si jako řešení aktuálního problému číslo dvě deaktivaci profilů jak na Instagramu, tak na Twitteru. Obě aplikace a s nimi zároveň i Facebook - ten už ke sdílení příspěvků nepoužívám déle a všímám si, že to stejně má i většina mých vrstevníků - jsem odinstalovala z telefonu a sebevědomě vykročila vstříc životu "tam venku".

Jak dlouho myslíte, že mi to vydrželo? Odpověď vás nepřekvapí.

Fáze tři: Dobrý sluha, špatný pán

Deaktivovaný Instagram mi vydržel 10 dní, Twitter jen jeden den. Popravdě, ale i za to sama sebe chválím. Můj Twitter totiž obsahově funguje v poměru 80 % filmových postřehů, textů, nových trailerů nebo článků z Géčka a 20 % autistického humoru, který se líbí asi čtyřem z mých 80 sledujících. Na Twitteru jsem chytrá a zábavná, protože to, co říkám, je (alespoň většinou a alespoň doufám) chytré a zábavné. To, co tam sdílím, má nějakou výpovědní hodnotu a i naopak se tam já dostávám k mnoha zajímavým informacím a komentářům.

Ale ten Instagram... To je taková zbytečnost! Výběh pro egomaniaky posedlé představou, že jsou natolik důležití a zajímaví, že někoho dalšího zajímá, co zrovna čtou, jak se ten den namalovali nebo kde a s kým aktuálně dělají ostudu... Nicméně, i tam jsem profil nakonec obnovila. Oficiálně tvrdím, že to bylo omylem, reálně to byl prostě absťák, přiznávám se. Jenže absťák po čem? Po 50 lajcích u selfíčka, které mi na pár hodin zvednou sebevědomí a nárazově zlepší špatný den? Nikoliv. Když jsem se znovu přihlásila, odsledovala jsem většinu účtů kromě lidí, kteří mě reálně zajímají. Šla jsem se podívat, co za těch několik dní podnikli Franta, Anča a Pepík. Projela jsem jim stories, odpověděla na ně...

Zároveň jsem si všimla, že v období bez Instagramu jsem výrazně víc komentovala příspěvky známých na Twitteru. Na Instagramu jsem zavedla "no selfies" pravidlo; pokud tam něco dávat, tak jen to, co tvořím ve volném čase, kdy je mým koníčkem fotografování a kresba, a když už sdílet fotky mě, tak jen takové, které pořídil někdo jiný a jsou opravdu dobré, něčím zajímavé. Zároveň jsem si aplikaci nenainstalovala zpátky do telefonu, takže se tam dostanu, jen když jsem u počítače. Zatím to funguje velmi dobře a necítím se ochuzena o nic. Jistě, když můj obraz dostane 6 lajků, zatímco pěkná selfina by jich měla desetkrát tolik, moje ego to ještě pořád mírně zabolí, ale to není nic, co by časem nezmizelo.

mohlo by vás zajímat

Dáda Patrasová a její halucinogenní Instagram vrací úder: Oslavte narozeniny Žížaly Julie s bizarními kolážemi

Je to tedy kontakt s lidmi, které znám a jsou mému srdci nějakým způsobem blízcí, ne přímo falešná validace anonymního virtuální davu, na čem jsem závislá, což je potěšující a popravdě pro mě i mírně překvapivé. Já totiž začínala mít pocit, že jsem sklouzla mezi všechny ty attention seeking basic bitches bez osobnosti, ale zdá se, že ještě není tak zle. Uff!

Digitální detox mi pomohl začít zase trochu přemýšlet o tom, co a jak sdílím s bezbřehým světem internetu. Byla to malá pomůcka, jak "dostat rozum", ale určitě ne zázračný zachránce. Když budete měsíc pít jen celerovou šťávu, říká se tomu taky detox. Reálně se ale stane jen to, že budete častěji lítat na záchod. Buď to nevydržíte, anebo se po skončení programu stejně zase vrátíte do starých kolejí. Krajní, nárazová odvykací kůra jakéhokoliv typu z dlouhodobého hlediska zkrátka účinná není.

Ale naučit se sebereflexi, podívat se na věci realisticky, s klidem a především zapojit mozkové buňky předtím, než člověk koná, to už k lepšímu životu pomoci určitě může. V rámci sociálních sítí je asi nejlepší se jednou za čas chytit za nos, takříkajíc. Zastavit se, trochu zhodnotit, jak se v jejich rámci prezentujeme a vzpomenout si, že je to jen nástroj, který jsme vytvořili, aby nám k něčemu sloužil, ne naopak. Pokud má člověk v hlavě víc než jen prodlouženou míchu, toto by mělo stačit.