Edvard Beneš, nebo ještě lépe doktor Edvard Beneš, měl život různorodý, jen ne jednoduchý. Dvojitý československý prezident, ministr zahraničí, skvělý diplomat a šarmantní, vzdělaný elegán "vyžral" ta nejhorší období našich dějin. V čele státu byl ve chvílích, kdy se schylovalo k mezinárodnímu válečnému konfliktu, nebo mu za krk dýchali bezskrupulózní komunisté. Jak se s tím vypořádal, je dodnes předmětem dohad, moudří ale vědí, kde je pravda - Beneš did nothing wrong!
Edvard Beneš nemůže za vaše pos*aný životy
Edvard Beneš byl vzdělaný muž, státník, člověk, který zasvětil politice celý svůj život, a který měl tu smůlu, že stál v čele československého národa v těch nejtěžších a nejtragičtějších momentech jeho dějin, kdy bylo každé rozhodnutí nesnadné a vlastně špatné. I proto je spolupracovník T. G. M. dodnes vnímán rozporuplně. Dost zjevně se ale nabízí otázka - co byste tak asi dělali vy na jeho místě?
Beneš se narodil v květnu 1884 jako desáté dítě rolnické rodiny. Pro svůj bystrý mozek a nadání ke studiu odešel po maturitě na gymnáziu na univerzitu nejprve do Prahy a posléze na Sorbonnu. Že mu blaho jeho vlasti leží na srdci dokázal velmi brzy - po začátku první světové války organizoval Maffii, tj. vnitřní odboj, a zajišťoval její napojení na T. G. M., který byl tou dobou ve Švýcarsku. Vždyť to byl ostatně právě Masaryk, kdo prohlásil, že bez Beneše bychom republiku neměli:
Za té první byl Beneš ministrem zahraničí, pomáhal zakládat Společnost národů a vytvořil tzv. Malou dohodu. Po Masarykově abdikaci byl zvolen prezidentem a ano, posléze uzavřel spojenectví se Sovětským svazem, což je jednou z věcí, kterou mu jeho odpůrci vyčítají. Ve stejné době uzavřel také spojenectví s Francií, na kterou se od začátku hodně orientoval. Smlouvu s Ruskem považoval za symbolický návrat země do Evropy a vůbec o tom neuvažoval tak, že by to někdy v budoucnu mohlo ohrozit pozici Československa. Byl pro mezinárodní spolupráce a politiku kolektivní bezpečnosti.
Bohužel, jeho idealismus se mu krutě vymstil právě Mnichovskou dohodou, jednou ze dvou temných náloží, které mu přistály na ramenou. Jak víme z hodin dějepisu, jednání "o nás bez nás" Československo připravilo o Sudety. Věta "Měli jsme se bránit" je v tuzemsku běžná skoro jako pokřik "Hoši, děkujem!", ale je tomu skutečně tak? Někteří historikové v čele s Janem Tesařem se domnívají, že Mnichov nebyl zradou, ale naopak vítězstvím Benešova diplomatického umění. Prezident věděl, že československá armáda není v září 1938 na válku s Německem připravena, ačkoliv už v roce 1934 Nejvyšší rada obrany státu rozhodla právě pod tlakem sílící hrozby nacismu armádu reorganizovat a její techniku modernizovat. I tak jsme ale měli méně mužů a méně tanků než Německo. Dvě třetiny československých pohraničních pevností a bunkrů nebyly dostavěny a dělostřelecká výzbroj bunkrů se ve chvílích vzniku Mnichovské dohody teprve vyráběla. Britský vojenský atašé v Praze podplukovník H. C. T. Stronge ještě odhadoval, že sama o sobě by československá armáda té německá dokázala vzdorovat asi čtvrt roku.
Beneš už tehdy předvídal, že se schyluje k další světové válce a na základě dohod, které sjednal, předpokládal, že budeme na straně vítězů. Důvodem, proč je mu Mnichov často podsouván jako akt velezrady, je skutečnost, že zhruba dva týdny před mnichovskou konferencí nabídl Beneš Hitlerovi tajně území do šesti tisíc čtverečních kilometrů společně s dvěma miliony československých Němců výměnou za mír. Z dnešního pohledu to tedy vypadá, že si Beneš o Mnichov sám řekl, doslova mu naběhl naproti, prezident ale spíš udělal vše, co bylo v ten moment v jeho silách, aby odvrátil vojenský střet. Co nemohl tušit je, že to, že vám Hitler slíbí, že vás nenapadne, nemá vůbec žádnou váhu.
Beneš v reakci na Mnichovskou dohodu abdikoval 5. října 1938 a s manželkou Hanou odletěl do Londýna. Z pohledu veřejnosti nešťastný krok, z pohledu manželů Benešových jediný dobrý. Z exilu se pak snažil upevňovat spojenectví s Velkou Británií, a to zejména s myšlenkou na poválečnou ČSR a její postavení v Evropě a dal základ zahraničnímu odboji, jehož hlavním představitelem se posléze stal. Benešova předpověď o konci války se vyplnila, pak ale přišla temná nálož č. 2 dnes známá jako Benešovy dekrety. Více o kontroverzním období Benešovy politické kariéry si přečtěte zde:
Po obnovení Československa nastalo období nazývané někdy Třetí republikou. Mezi lety 1945 a 1948 byl Edvard Beneš podruhé naším prezidentem. Vliv SSSR na našem území rostl, předsedou vlády se stal Klement Gottwald a pomalu se schylovalo k další tragédii. Tragédii, která na rozdíl od války měla trvat 40 let. Jenže Benešovy bylo v té době přes 60. Vyčerpávající 30. léta mu moc nepřidala a jeho zdravotní stav se zhoršoval. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami, začátkem 40. let prodělal mrtvici i krvácení do mozku. Když na něj nastoupil předseda vlády Gottwald, neměl mnoho sil mu vzdorovat a pověstnou demisi 12 nekomunistických ministrů pod nátlakem přijal.
Posledním aktem vzdoru bylo, že nepodepsal novou československou ústavu, která de facto likvidovala veškerou demokracii v Československu, měsíc nato ale abdikoval a o dalšího čtvrt roku později zemřel v Sezimově Ústí. Doktor Beneš tak nakonec dal této zemi opravdu vše, co měl.
Podobné články
Martin Miko
Jan FiedlerDoporučujeme
