Mansfeldovo zaváhání
Buquoy totiž k blížícímu nepřátelskému oddílu vyslal sedláka s falešnou zprávou, že se na místním hřbitově houževnatě brání skupinka mušketýrů nepřátelské přesile a potřebuje okamžitou pomoc. Mansfeld se nechal oklamat a rozdělil své vojsko na dvě části. On sám v čele 200 jezdců a 400 mušketýrů spěchal na pomoc mužům v obležení, zbytek vojska jej následoval pomalejším tempem.
Když dorazil k Záblatí, zjistil, že se zde nenachází skupina ohrožených mušketýrů, ale celý nepřátelský sbor. Mansfeld nepodlehl panice, ihned se stáhl do vsi a tam se opevnil, načež vyslal kurýry, aby přivedli posily. Netrvalo ovšem dlouho a císařským se podařilo Mansfeldovu skupinu obklíčit.
V tu chvíli se císařští přiklonili k poměrně běžné taktice – napadli obě křídla. Útok zahájili Valdštejnovi kyrysníci s uherskou jízdou, kteří napadli levé křídlo. Uherští husaři zase udeřili na křídlo pravé. Obě křídla zakolísala, v bitevní vřavě navíc nastal naprostý chaos, který byl završen Mansfeldovými mušketýry. Ti v horlivém boji nedokázali rozeznat císařské jezde od vlastních a pálili do vlastních řad.
Drtivá porážka
Přesvědčit se o této skutečnosti můžeme například díky spisovateli Pavlu Skálovi ze Zhoře, který píše: „Poněvadž pak pěchota mansfeldská, z omylu se domnívajíc se, že jízda k ní se přibližujíc byla nepřátelská, dávala zhusta na ni oheň a více jich sama postřílela, nežli nepřítel, jakkoli oficírkové ji z tohoto omylu velmi pilně vyvozovati hleděli.“
V tu chvíli to už byla jen otázka chvíle, kdy císařští prolomí Mansfeldovu obrannou linii. Když se tak stalo, zapálilo Buquoyovo vojsko vesnici a stavovské žoldnéře rozehnalo po bitevním poli. Na bojišti toho dne zůstalo asi 1200 mrtvých stavovských vojáků, přičemž dalších 1300 padlo do zajetí. Mansfeld se dal v poslední chvíli i s několika důstojníky na útěk k Protivínu a údajně si jen stěží zachránil vlastní život.
Poněkud zvláštně působí i bitevní dohra, ke které došlo krátce po ní. Hrabě Buquoy se totiž po svém vítězství sešel při „posezení“ se stavovskými veliteli Hohenlohem a Vchynským, aby prodiskutovali aspekty svedené bitvy. Hlavní vina porážky byla připisována Mansfeldovi, ten se však později ohradil a obvinil Hohenloheho, že mu nepřišel na pomoc a nechal jej napospas nepřátelům.
„Naše slavné prohry“
Bitva u Záblatí byla přelomová hned v několika ohledech. V první řadě šlo o jednu z prvních významnějších porážek stavovského vojska třicetileté války, která ukázala na jakousi strategickou nepřipravenost stavovského vedení, což vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře o rok později. V druhé řadě vyvolala bitva napříč tuzemskem určitou paniku. Císařští začali pomalu přecházet do ofenzivy, padl Týn nad Vltavou, Hluboká, Rožmberk a Nové Hrady. Stavovští drtivě prohrávali na všech frontách. Situace se pro české stavy začala stávat neudržitelnou, vojáci nedostávali žold, a někteří z nich dokonce přebíhali do služeb císařských – přeci jen se stále jednalo o žoldáky.
Hohenlohe začal ustupovat k Jindřichovu Hradci a poražený Mansfeld se stáhl zpět do Plzně, kde vytrvale odmítal jakoukoli další spolupráci na společných akcích stavovského vojska. Situace se zlepšila až spojením vojsk Hohenloha a Thurna, která se utábořila u Lomnice nad Lužicí. Morálka byla posílena například vítězstvím moravských stavů u Dolních Věstonic, na celkové situaci se však změnilo jen pramálo – iniciativu v jižních Čechách od té doby pevně drželi císařští.
Zdroje: 100+1, Wikipedia