Dnes je to přesně 35 let, co do Čech doputovala teprve druhá Nobelova cena v historii. Za literaturu ji obdržel básník Jaroslav Seifert, který pro své podlomené zdraví nemohl cenu přebrat. Komunistický režim o obrovském úspěchu z politických důvodů reportoval minimálně...
Dva Jaroslavové
Nejprestižnější ocenění na světě obdrželi pouze dva Češi v historii a shodou náhod se oba jmenovali Jaroslav. Prvním byl Jaroslav Heyrovský, který ji získal v roce 1959 za chemii, tím druhým básník Jaroslav Seifert. Ten nejslavnější literární cenu dostal přesně před 35 lety, 11. října 1984 - v té době mu bylo již 83 let a kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu nemohl vycestovat do Švédska, aby si ji přebral. Do Stockholmu tak pro ocenění odletěla jeho dcera Jana Seifertová-Plichtová s bratrem Jaroslavem, která medaili pro svého otce přebrala z rukou švédského krále. Komunistický režim jim ale až do posledních chvil dělal problémy a až po návštěvě švédské ambasády a následného tlaku švédského velvyslance strana povolila vycestování básníkovy dcery.
Jaroslav Seifert byl na Nobelovu cenu navržen několikrát. Poprvé dokonce již v roce 1953, kdy byl nominován významným literárním historikem, profesorem Albertem Pražákem. Podruhé byl nominován o 15 let později francouzským spisovatelem Louisem Aragonem, kterého v tomto záměru podpořil americký lingvista a profesor Harvardské univerzity Roman Jakobson. Toho básníkova tvorba natolik uchvátila, že Seiferta nominoval ještě v letech 1969, 1976, 1978 a 1979, pokaždé neúspěšně. Až nominace z roku 1984 nakonec vyšla.
Režim neměl z ceny radost
I přesto, že měl Seifert titul národního umělce, nebyl jeho vztah s komunistickým režimem v žádném případě přátelský – ač v roce 1921 vstoupil do KSČ, byl z ní v roce 1929 vyloučen poté, co kritizoval nové vedení v čele s Klementem Gottwaldem. V 50. letech pak bylo vydávání jeho tvorby značně omezeno poté, co na sjezdu spisovatelů v roce 1956 ostře kritizoval nevydávání režimně nepohodlných autorů a po kritice srpnové invaze z roku 1968 upadl nadobro v nelibost totalitní moci. Podpis Charty 77 z něj definitivně udělal nepřítele státu.
Když pak disidentský básník Nobelovu cenu získal, referovalo o tom Rudé právo malým textem o pouhých dvou větách a na Slovensku si dokonce tato významná událost zasloužila pouze jednu krátkou větu uprostřed novin.
Československý rozhlas pak ocenění světového formátu odbyl krátkou zprávou o pouhých 27 sekundách – až zakázané vysílání Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa rozšířilo radostnou událost po celém Československu, takže nakonec i Československá televize odvysílala v den přebrání ceny Seifertovou dcerou krátkou reportáž, ve které dokonce navštívila básníka v nemocnici, kde byl tou dobou hospitalizován pro pokračující srdeční obtíže. Když se ho pak redaktor zeptal, jak se má, odpověděl básník s úsměvem: „Není mi dobře, ale mám radost.“
A tady si přečtěte, jak nechal Gustáv Husák odvolat prezidenta Ludvíka Svobodu.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
