Johnson by měl zhubnout

Přesto, že CIA i americké velvyslanectví v Moskvě opakovaně podávali Bílému domu informace o možné sovětské invazi již od jara 1968, zaskočila zpráva o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa celou administrativu prezidenta Lyndona Johnsona. Ten v den invaze přijal na vlastní žádost sovětského velvyslance Anatolije Dobrynina, který, jak bylo prezidentovi sděleno, měl pro něj připravenou velice důležitou zprávu. O to více byl na začátku schůzky Dobrynin překvapen, když si s ním Johnson nejprve začal povídat o zcela běžných věcech, jmenovitě o filmu, který nedávno viděl, svém účesu a nakonec svůj „small-talk“ zakončil poznámkou, že „musí začít něco dělat se svou váhou“.

Až po této banální konverzaci přečetl Dobrynin připravené stanovisko, které toho dne obdržel z Moskvy – sovětská armáda na údajnou žádost tamější vlády přesunula svá vojska do Československa, aby tak napomohla s uklidněním situace, kdy dochází k ohrožení socialistického řádu v zemi. Poté, co Dobrynin svou znepokojivou depeši přečetl, nervózně očekával Johnsonovu odpověď, ale prezident ho svou reakcí více než zaskočil. V podstatě totiž nereagoval.

Podle Dobryninova vyprávění prezident celou dobu potichu poslouchal jeho sdělení, aby mu následně poděkoval za zprávu a řekl, že celou záležitost ráno probere s ministrem zahraničí Deanem Ruskem. Pak k obrovskému údivu sovětského velvyslance změnil téma a namísto toho se optal, jak to vypadá z jeho plánovanou návštěvou Sovětského svazu, kterou chtěl pokračovat ve své politice uvolňování napětí mezi oběma supervelmocemi. Zbytek jednání se pak vedl v přátelském duchu – Johnson Dobryninovi nabídl sklenici whisky, zatímco mu vyprávěl historky o Texasu. O Československu až do konce schůzky nepadlo ani slovo.

"Tak tohle mě překvapilo."

Jedinou další osobou, která se jednání účastnila byl náměstek ministra zahraničí Eugene Rostow, který ale narozdíl od Johnsona okamžitě pochopil, o jak závažnou událost se jedná. Narychlo svolaná schůze Národní bezpečností rady, která začala v 10 hodin večer 20. srpna 1968, když už v Praze svítalo, jen potvrdila naprostou nepřipravenost a zmatení Američanů nad vpádem vojsk – nejlépe to dokládá věta ministra zahraničí Ruska, který celou schůzi začal slovy „Tak tohle mě překvapilo.“ Bylo rozhodnuto, že ten den se ještě nebudou přijímat žádná stanoviska – to se mělo v následujících dnech změnit. I přesto si ale Američané, kteří tou dobou vedli krvavou válku ve Vietnamu pragmaticky uvědomovali, že kromě slov solidarity nemohou pro Čechoslováky nic většího udělat, jelikož země spadala do sovětské sféry vlivu. Jakýkoliv pokus o vojenské řešení celé situace by pak bez pochyby vyvolal třetí světovou válku.

Přestože Johnson nadále doufal, že dojde k plánované návštěvě Moskvy, rozhodl se jí nakonec zrušit jako vyjádření nesouhlasu s invazí, jelikož se cítil být Sověty, kteří mu do té doby tvrdili, že stojí o mír mezi národy, zrazen. Ještě 21. srpna pak na Johnsonovu žádost americký velvyslanec při OSN George Ball nazval invazi „znásilněním Československa“. Když mu Sověti oponovali, že se jednalo o bratrskou pomoc, odvětil jim Ball, že to byla asi taková pomoc jakou dal Kain svému bratru Ábelovi. Invaze se v Bílém domě řešila ještě i v následujících dnech.

GALERIE Američané a srpnová invaze 1968

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Prezident 23. srpna přijal některé členy Kongresu, kteří mu jeho poměrně slabou odpověď na obsazení země ostře vyčítali a požadovali mnohem tvrdší reakci – frustrovaný Johnson se v jednu chvíli neudržel a začal na jednoho kongresmana křičet: „Naznačujete mi snad, že bych tam měl poslat americké vojáky?“ Rozčílení Kongresu nad přepadením Československa bylo mnohem větší než to Bílého domu – došlo k přijetí několika rezolucí odsuzující sovětskou invazi a kongresmani William Minshall a Roman Pucinski pak vyjeli do Clevelandu a Chicaga, kde oba pomáhali organizovat demonstrace místních českých a slovenských přistěhovalců.

Zajímavá je i reakce dvou budoucích amerických prezidentů – zatímco Gerald Ford prohlásil, že se podstatě jednalo jen „o jakousi komunistickou rodinou hádku“, tehdejší republikánský kandidát na prezidenta Richard Nixon „cokoliv říkat by teď (situaci) určitě nepomohlo“.

A tady si přečtěte, jak měl podle tajných spisů StB Ronald Reagan dostat v roce 1986 zlatou pistoli z České zbrojovky.