Charlese Dickense pravděpodobně znáte ze školy, kde ho do vás hustili dřív, než jste na to byli připraveni. Zcela upřímně, koho zajímá literaturou rozpoutaná sociální revoluce ve viktoriánské Anglii, když je mu sedmnáct? Ale o to přesně se Dickens pokoušel. A vždycky je sympatické, když se někdo postaví za pracující třídu, aniž by později ve svém životě zaváděl pracovní tábory.
Sladké a hořké dětství
John Dickens byl fajn chlap a dobrý táta. Pracoval jako účetní u anglického námořnictva (Rule Britannia!), a to ho často stěhovalo z místa na místo po celých ostrovech. Johnny byl ale ambiciózní muž a šplhal po kariérním žebříčku, dokud si nezajistil místo přímo v Londýně. Věděl totiž, že zde může dát svým osmi dětem pořádné, tedy soukromé, vzdělání. Silně věřil v něco, co bychom dnes označili jako „americký sen“. Často říkával svým dětem, že pokud se budou dobře učit a tvrdě pracovat, mohou z nich být jednou významní a bohatí lidé. Často chodil s dětmi na procházky a zastavoval se u honosné vily Gads Hill Place, na kterou ukazoval s tím, že tohle může být jednou jejich. Jeho syn Charles pozorně poslouchal.
Problém byl, že John Dickens byl příliš dobrý otec, řekněme. Platil svým dětem vzdělání, i když na to neměl, a dluhy ho brzy dohnaly. Celá rodina byla zavřená do něčeho, čemu se ve viktoriánské Anglii říkalo „work house“. V podstatě vězení pro celou rodinu, kde všichni dřou za pár šupů, ale nikdy nemají šanci svůj dluh vyplatit, protože cena za stravu a ubytování je absurdně vysoká. Jediný, kdo mohl pracovat mimo work house byl desetiletý Charles. Protože už byl dost starý na to, aby si našel místo v továrně.
Řadu měsíců se dřel a většinu vydělaných peněz posílal otci, aby dokázal rodinu vyplatit. Otec nicméně dlužil čtyřicet liber a šest šilinků… a právě šest šilinků vydělával Charles týdně. „Naštěstí“ jim zhruba po roce zemřela bohatá příbuzná a John byl schopen se z vězení pro dlužníky vyplatit.
Tenhle otřesný rok se ale mladému Charlesovi zapsal nesmazatelně do duše. Viděl, že i poctiví, pracovití a vlídní lidé mohou spadnout do dluhové pasti jako nic. A ne všichni budou mít takové štěstí, aby vzdálená tetička v pravou chvíli zaklepala bačkorama. Kdyby byl Dickens superhrdina, tohle by byla jeho origin story.
Když se jedny dveře zavřou, běžte do novin
Charles Dickens chtěl být vždycky hercem. Nakonec se mu podařilo dostat se na konkurz v londýnském divadle, ale nešťastně onemocněl a nemohl dorazit. Druhou šanci už nikdy nedosal, takže se místo toho upíchl u novin. Fascinovala ho hlavně policejní vyšetřování a soudničky, byl naprosto posedlý něčím, co bychom dneska nazvali „true crime“. Kdyby měl tehdy Dickens Netflix, měl by všechny dokumenty nakoukané i pozpátku. Jenže neměl. Ani o tom nebylo moc v novinách. Takže si většinu toho všeho musel Dickens napsat sám. Nikdy ale nezapomněl na traumatický zážitek z dětství a jako novinář se vždycky stavěl na stranu vykořisťované dělnické třídy.
Věděl, že musí dát světu vědět o tom, co se v Londýně děje. V jak otřesných podmínkách lidé žijí. A že se s tím musí něco dělat. Nevěděl ale jak a jediné, co trochu uměl (ha ha), bylo psát. Tak začal psát. Prvním velkým počinem byla politická satira Kronika Pickwickova klubu. Politická satira, která vycházela po kapitolách v novinách. Během čtvrté kapitoly z toho byl celonárodní hit. Kronika Pickwickova klubu byla Hrou o trůny své doby. Lidé v baru nemluvili o ničem jiném, než o tom, co asi bude v dalším díle a jak to dopadne. Kdyby existoval YouTube, byl by plný fanouškovských teorií o tom, jak celá kniha dopadne. Z Dickense se během několika týdnů stala totální rockstar.
A mezi lety 1837 a 1839 takhle vydal Olivera Twista, který ukazuje příšerné podmínky pracovních domů a sirotčince v celé jeho hrůzyplné nahotě. Dickens ale znal své čtenáře, věděl, že nesnášejí, když mají pocit, že je někdo poučuje, a že jakmile se začnou nudit, přestanou číst. Proto byly jeho práce vždycky primárně napínavé a často zábavné a až někde vzadu byla trocha té socialistické agitky.
Téměř reportážně jezdil po celé Británii, navštívil pracovní domy, sirotčince, ústavy pro duševně choré… sbíral náměty a rostlo v něm přesvědčení, že tyhle věci nejsou v pořádku. Nikdy ale netvrdil, že má řešení, cítil, že jeho prací jako autora je upozorňovat na problémy.
Na Západ!
Začátkem čtyřicátých let devatenáctého století vyrazil na tour po Americe. Vzhledem k tomu, že knihy byly primární zdroj zábavy pro všechny, živé autorské čtení bylo masovou záležitostí. A Dickens navíc vždycky trval na tom, aby dělníci měli snížené vstupné. Vyprodaný sál za vyprodaným sálem, nonstop narváno, kamkoli se hnul. Dickense zbožňovali v Evropě i ve Státech, intelektuálové i dělníci.
Z dobových vzpomínek víme, že na čteních zapáleně hrál všechny postavy a trochu si tak splnil svůj dávný sen stát se hercem. Po Americe jezdil i po kontinentální Evropě, hlavně Švýcarsku a Itálii. To mu vydělalo ohromné množství peněz a konečně mohl kromě upozorňování na problémy začít problémy i řešit. Dával velké sumy na charity a sám zafinancoval a založil kvalifikační zařízení pro ženy, které dívkám a ženám nabízelo možnost vyučit se řemeslu. Ve viktoriánské Anglii totiž mohla žena buď natrefit na manžela, skončit ve workhousu, anebo šlapat.
A přestože dal tolik peněz na dobročinné účely, zbylo mu dost peněz, aby za nějakých dvanáct set liber mohl koupit svůj dětský sen. Vilu Gads Hill Place. Tady pořádal večírky pro celosvětovou smetánku a tlačil na ně, aby něco dělali se zoufalou sociální situací nejen v Anglii. Podařilo se mu udělat z dělnické třídy a dětské práce na mnoha místech téma číslo jedna.
Zamilovaný feminista
A když jsme u žen… Dickens měl pochopitelně manželku, Kate. Za svobodna Kate Hogarth. Měli spolu celkem deset dětí, ale postupem času se jejich vztah rozpadal. Dickens si našel milenku, mladou herečku Ellen Ternan. Měl s ní tajný poměr po celých třináct let a zůstal s ní i dlouho poté, co byli s Kate odloučení. Rozvod nepřicházel u veřejně známé postavy v devatenáctém století v úvahu.
Obě ženy zakrývá podivné tajemno. Tak zaprvé, podle poměrně nedávno objevené korespondence se zjistilo, že Dickens se pokoušel dostat Kate do blázince a tvrdil, že je duševně chorá. Jedna část vědců říká, že to byl špinavý trik, který by mu umožnil se s ní pohodlně rozvést a vzít si Ellen. Druhá část expertů říká, že humanista Dickens by v životě nikoho nenechal poslat do asyla, kdyby to nebylo bezpodmínečně nutné, a tedy že Kate byla skutečně psychicky nemocná.
A o vztahu s Ellen se experti taky dozvěděli až z tajné Dickensovy korespondence. U ní se nezjistilo nic, protože po Charlesově smrti všechny jeho dopisy spálila. Ellen byla mimochodem přítomná druhé velké traumatické události Dickensova života.
Při jejich cestě vlakem totiž na mostě vykolejila lokomotiva a drtivá většina vagónů první třídy se zřítila za hořícím strojem do řeky. Jediný vagón první třídy, který zůstal viset na mostě… byl ten Dickensův. Velice příhodně ho udržely ve vzduchu vagóny druhé třídy. Dickens se pokoušel zachraňovat lidi v řece a několik mu jich umřelo pod rukama. Když se zdálo, že nemůže víc udělat nic pro lidi, vydal se přes extrémní nebezpečí zpátky do svého vagónu pro rukopis rozepsaného románu.
Od té doby se cestování vyhýbal, způsobovalo mu panické záchvaty, pravděpodobně trpěl posttraumatickou stresovou poruchou. Výjimku udělal až při druhém turné po Americe, při kterém už na něm ale bylo vidět chatrné zdraví. Nečekaně skonal v osmapadesáti na mrtvici.
Ve velice dickensovském duchu odkázal spoustu peněz na charitu, a tím pádem pro spoustu lidí zaklepal bačkorama včas jako tenkrát jeho prateta. Zemřel mimochodem těsně předtím, než stihl dokončit svou detektivku Záhada Edwina Drooda a nikomu nikdy neřekl, kdo je vrah, takže o tom se vedou spory dodnes. A jestli vás zajímá o jeho tvorbě víc, koukněte do naší galerie.
Podobné články
Martin Miko
Kateřina Horáková
Doporučujeme
Jan Fiedler
