Bitva u Stalingradu: Jak uvěznit čtvrt milionu nacistů v zamrzlém pekle – G.cz
Vyhledávání

Bitva u Stalingradu: Jak uvěznit čtvrt milionu nacistů v zamrzlém pekle

+ DALŠÍCH 6 FOTEK + DALŠÍCH 7 FOTEK

Občas, skutečně jenom občas, můžete ukázat na jeden konkrétní bod v historii a říct: “Tady. Tady se všechno změnilo.” Vražda Ferdinanda d’Este, 11. září, atentát na Kennedyho… bitva u Stalingradu. A přímo uvnitř Bitvy to pak budou dny koncem listopadu 1942, kdy došlo k obratu.

Jan Studnička
Jan Studnička 22.11.2020, 12:03

Pánové, vítejte ve Stalingradu

Stalingrad se stal jednou z nejslavnějších bitev celé 2. světové války a rozhodně nejslavnější bitvou východní fronty. Ale nejen proto, že znamenala naprosto obrat v tom, jak se bude od té doby válka vyvíjet, ale taky proto, že obsahovala snad všechny znaky i stereotypy jak zúčastněných stran, tak východní fronty jako takové. Však posuďte sami.

Před bitvou samotnou se Wehrmacht valil na město jako nezastavitelný příval oceli a mužů. 6. armáda Friedricha Pauluse s tanky a motorizovanou pěchotou v čele koncem srpna dorazila do města a zahájila útok. Mimořádně úspěšný útok. Němci srovnali se zemí celé předměstí Stalingradu a postupovali dál do vnitřku města. Hitler pološílený blahem, že zabere město pojmenované po tom kníratém komunistovi, popoháněl šestou armádu vpřed. A ona šla. V říjnu už Paulus ovládal většinu města. Postupně tlačil Sověty k Volze.

Během října a listopadu drželi Sověti v podstatě už jenom uzoučký pruh těsně u řeky. Ta prostě nesměla padnout, protože by to znamenalo ztrátu města, ale i ztrátu zásobování municí, jídlem i novými muži. V některých momentech a jistých bodech bojové linie dělilo Němce od řeky pouhých tři sta metrů, ale Rusové prostě nehodlali povolit.

Za Volhou není žádná země, řvalo se.

Tři sta metrů

Tomu úzkému pruhu země, který Sověti tak úporně bránili, velel Vasilij Ivanovič Čujkov. Čujkov byl jedním z mála schopných důstojníků, kteří unikli Stalinovým čistkám, protože dělal vojenského atašé v Číně. A byl od srdce rád, že je zpátky na frontě. Podle všeho to byl naprosto nesnesitelný cholerik, tvrdohlavý, arogantní blb a v neposlední řadě silný alkoholik, který se málem utopil, když šel přes zamrzlou Volhu z večírku na druhé straně břehu. Ale taky to byl brilantní taktik. Neustále tahal Němce do přestřelek v uličkách, které nemohli vyhrát, neustále posílal své muže proti německým kulometům a nebál se nechat své komisaře střílet vlastní vojáky, kteří zaváhají. Jenomže díky tomu, že byly obě strany neustále zakleslé do zápasu a jenom pár metrů od sebe, nemohli Němci používat artilerii ani letectvo.

Chladnokrevný šachista a téměř obsedantní plánovač Paulus se pokoušel několik týdnů prolomit odpor Sovětů, ale prostě to nešlo. On nicméně pevně věřil, že to musí jít, protože tak mu to bylo nařízeno shora. Víte, Paulus strávil většinu své kariéry jako velký stratég generálního štábu. A v té pozici byl skvělý, ale taky tam získal dojem, že lidé ve štábu mají vždycky pravdu, zatímco vojáci na frontě nevědí, která bije. On chtěl být jiný a dokončit svou kampaň čistě a bez hloupých impulzivních chyb. A to se mu stalo osudným.

Čujkov totiž držel německý nápor až do listopadu, kdy konečně dorazily sovětské posily. Ty se během pár hodin prostřílely přes Paulusovy rumunské a italské spojence a uvěznily 6. armádu uvnitř rozbitého města. Čtvrt milionu Němců se najednou ocitlo v obklíčení Rudé armády.

22. listopadu dostal generál Paulus od Hitlera rozkaz zůstat na místě a nepokoušet se prostřílet se ven, přestože v tu chvíli na to ještě 6. armáda měla. A tehdy… přesně na den před sedmdesáti osmi lety, se Friedrich Paulus rozhodl, že Hitlera poslechne. Byl přece ve štábu, zatímco Paulus věděl kulové. A to je pravděpodobně ten moment, na který můžeme ukázat. Tady se všechno změnilo.

Zamrzlé peklo

Herman Göring sice Hitlerovi tvrdil, že dokáže zásobovat 6. armádu letecky, ale dokázal jenom při pokusech o zásobování ztratit třetinu letadel v oblasti. A Paulus se svými lidmi zásoby silně potřeboval, protože do bitvy se přidal s plnou parádou generál mráz. Od konce listopadu začalo sněžit a brzy přišly až třicetistupňové mrazy. Bez jídla, léků a medicíny se museli Němci bránit neustálým útokům Rudé armády. Vojáci Wehrmachtu začali pojídat koně… nakonec začali pojídat i sebe navzájem. Běžnou praxí bylo okrádání mrtvol o další a další vrstvy oblečení, akorát když jste chtěli něčí boty, museli jste mu useknout nohu v kotníku a pak ji rozmrazit nad ohněm, aby šla bota sundat.

Polní lazarety, často nevytápěné, přetékaly nemocnými. Příděl jídla byl nakonec pouhých padesát gramů chleba na den. Oslabení vojáci umírali na běžné choroby, protože neměli žádnou imunitu. A mrtvoly prostě zůstaly ležet na lůžkách, protože je neměl nikdo sílu odtáhnout a pohřbít.

Rudá armáda neustále utahovala smyčku. Minul nový rok a k smrti vyčerpaní Němci ztráceli další a další pozice. 30. ledna Hitler povýšil Friedricha Pauluse na polního maršála. Poselství bylo jasné: žádný německý polní maršál se nikdy nevzdal. Až bude nejhůř, zastřelte se. Místo toho Paulus 31. ledna kapituloval a poslední německé jednotky se vzdaly v podzemních tunelech o dva dny později. Ze čtvrt milionu Němců zbylo devadesát tisíc mužů, všichni byli zajati a deportováni do zajateckých táborů a dolů. A Rudá armáda pomalu otočila svůj pohled k Berlínu.

Čujkov o tom dokonce napsal knihu. Tedy, napsal jich několik a v každé o svých zásluhách přehání víc než v té předchozí, ale pravdou je, že táhl od Stalingradu až na Berlín. Stal se z něj národní hrdina. Paulus se nechal zneužít komunistickou propagandou a bylo mu proto dovoleno se v padesátých letech vrátit zpátky do Německa. Do východního, pochopitelně. Od Stalingradu se vrátil on a šest tisíc mužů. Tolik jich přežilo komunistické lágry. Polní maršál zemřel sám v padesátém sedmém roce s vědomím, že je tragická postava německého vojenství.

Podobné články

Doporučujeme

Další články