Witold Pilecki: muž, který se nechal dobrovolně poslat do Osvětimi, aby tam vedl vzpouru – G.cz
Vyhledávání

Witold Pilecki: muž, který se nechal dobrovolně poslat do Osvětimi, aby tam vedl vzpouru

+ DALŠÍCH 5 FOTEK + DALŠÍCH 6 FOTEK

Česko je poznamenáno šrámy. Habsburkové, nacisté, komunisté... Není divu, že jsme pořád trochu ublížení, pořád to trochu bolí. Že máme jakési sociální PTSD. Ale jako spousta trpících, neuvědomujeme si, že kolem nás jsou další, kteří dostali během dvacátého století skoro stejnou bídu jako my. Polsko například. Hezky je to vidět na příkladech hrdinů... přečtěte si příběh polského hrdiny a řekněte nám, jestli vám to něco nepřipomíná.

Jan Studnička
Jan Studnička 21.10.2020, 12:00

Hyjé

Witold Pilecki se narodil v roce 1901 do šlechtického rodu, který ale pár desítek let předtím upadl v nemilost, protože se podílel na povstání proti carskému Rusku. Witoldův děd byl dokonce poslán na Sibiř. Zkrátka, rod jménem Pilecki měl boj a rebelii v krvi.

Přestože ještě nebyl dospělý, přidal se Witold ke konci první světové války ke “skautským oddílům”, což byly v podstatě skupiny nezletilých hochů zapojených do aktivního boje. Němci jim říkali Kinderkorps. Zatímco u nás v Československu skončila Velká válka slavným vítězstvím a založením vlastního státu, Poláci se ještě další dva roky vraždili na východní hranici s nově bolševickým Ruskem. Pilecki byl přidělen k jezdectvu. Konkrétně k hulánům, což znamenalo, že jste měli vedle střelecké zbraně ještě šavli. Šavli a koně, zatímco kolem vás jezdily tanky a nad hlavou vám létaly dvouplošníky. Pilecki sekal z koňského hřbetu hlavy komunistům až do roku 1921, kdy válka skončila, dostal za svou službu hned dva Kříže za chrabrost… a teprve pak si dodělal střední školu.

Ve dvacátých letech vystudoval univerzitu, stal se poddůstojníkem, našel si krásnou ženu, udělal si dvě děti a vrátil se zpátky domů zvelebit své staré panství a pomoct rodnému městu vyrovnat se s finanční krizí. V roce 1938 dostal Kříž za zásluhy pro svou službu komunitě.

A pak přišla druhá světová.

V kleštích

Pilecki byl se svou jezdeckou jednotkou nasazen proti postupující německé ofenzivě. My dnes víme, že zastaralá polská armáda neměla proti Wehrmachtu nejmenší šanci… a Poláci to nejspíš věděli taky, ale to jim nezabránilo v tom nechat Němce platit krví za každý ušlý metr. Witoldova jízdní byla prakticky rozprášená. K dovršení neštěstí pak do Polska z druhé strany vpadla Rudá armáda a Pilecki byl pro své zkušenosti v boji s Rusy převelen na východní frontu, kde pár měsíců kosil bolševiky.

Polské obranné síly byly oficiálně rozpuštěny, ale Pilecki se s tím tak nějak odmítl smířit. Společně se svými nejlepšími muži utekl do Varšavy, kde pomáhal založit Tajnou polskou armádu. Pravděpodobně první odbojovou skupinu druhé světové na území Polska. Stal se organizačním velitelem, což znamenalo, že nacistům pod nocem pašoval zbraně, rekrutoval lidi, tvořil informační síť, vytvořil spojení s Londýnem, sem tam odkrouhl nějakého toho gestapáka…

A po celou tu dobu se k němu nesly vážně podivné zvěsti. Znělo to jako nějaká strašidelná povídačka, hrozivá urban legenda. Podle ní měli Němci zbudovat u města Osvětim tábor. Ale není to normální internační tábor, je to prý mnohem horší. Lidé o tom mluvili jenom pološeptem, nikdo nevěděl detaily.

Takže si Pilecki řekl, že se musí podívat sám.

Číslo 4859

Witold se nechal s falešnými doklady sbalit gestapáky na ulici a poslat do pravděpodobně nejhoršího koncentračního tábora historie. “Oholili nás, postříkali nás vodou, jen tak mi jeden z Němců železnou tyčí vyrazil dva zuby a pak jsme prošli. Chovali jsme se jako stádo dobytka a nikdo z nás už nebyl člověk, byli jsme čísla. Stalo se ze mě 4859.”

Jeho zápisky pár let po válce vyšly uceleny a The New York Times je označil za jeden z nejdůležitějších historických dokumentů dvacátého století. “Rychle jsem si spočítal, že každému vězni je vypočítáno jídlo zhruba na šest týdnů. Kdo se dožije déle, nejspíš krade. Kdo krade, ten je zastřelen," popisuje Pilecki ve své zprávě. V Auschwitzu prodělal těžký zápal plic, dělal těžkou a namáhavou práci s kameny, pravděpodobně připravoval materiál pro pozdější stavbu plynových komor a krematorií.

Hlavně se mu ale pomalu podařilo vytvořit v koncentráku informační síť, která se navzájem starala o příděly jídla, a která sbírala důležitá data, a pak je posílala zašitá v oblečení přes prádelnu ven do světa… a pak k velení Tajné polské armády. Dokonce se jemu a jeho týmu po sedmi měsících z propašovaných součástek podařilo sestavit radio, kterým se tábor spojil s Londýnem. Prosil Spojence ať pošlou pomoc, že uvnitř je všechno připraveno na vzpouru, vězni jen potřebují pomoc zvenčí. Partyzáni mohou vzít tábor útokem, když Spojenci aspoň provedou výsadek zbraní do tábora.

Londýn ale jednak neměl prostředky na to zásobovat nejistou vzpouru v táboře a taky si všichni na Západě mysleli, že s popisy hrůz uvnitř tábora Pilecki přehání, protože se chce dostat ven. Witold se tedy rozhodl, že musí uprchnout a přesvědčit velení osobně. Při službě v kuchyni tedy vybaveni noži oddělal on a jeho dva společníci pár nacistů, sebrali jim zbraně, přetnuli telefonní kabely, sebrali všechen intel, který mohli a utekli z tábora.

“Jak dlouho a jak rychle jsem běžel dodnes nevím,” vzpomínal později. “Slyšel jsem křik a výstřely a myslel si, že každou chvíli mě nějaká kulka musí zasáhnout." Nezasáhla. V Osvětimi strávil 947 dní. Průměrná životnost člověka v táboře byla 42.

Zpátky v podsvětí Varšavy se dozvěděl, že neexistuje šance osvobození tábora, takže se Pilecki vrhl do svého dalšího projektu, a to byl pro změnu protikomunistický odboj. Přestože Němci pořád ještě pochodovali po Varšavě, strategicky uvažujícímu člověku bylo na přelomu roku 1943 a 44 jasné, že do pár let půjdou od válu. A Pilecki se obával toho, že pokud Polsko osvobodí bolševici, už tu zůstanou.

Obával se oprávněně, nutno dodat. Svou protikomunistickou síť nicméně nestihl dokončit, protože se v létě ‘44 zapojil do Varšavského povstání a po jeho neslavném konci se obětoval pro své kamarády. Schoval u sebe jejich zbraně a nechal se zatknout. Byl převezen do zajateckého tábora v Bavorsku. Kde ho po všech těch letech v táborech osvobodila americká armáda.

Rudý zrůdy

Převezli ho do Itálie, kde sepsal všechno, co si pamatoval z Osvětimi. Mohl zůstat v západním bloku a konečně nechat všechny hrůzy za sebou, ale nezapomeňte, o kom se tady bavíme. Takže na rozkaz polské exilové vlády odjel zpátky do Varšavy a tam začal sbírat intel a důkazy proti pomalu se utužujícímu komunistickému režimu. Poláci měli v rámci protikomunistického odboje několik želízek v ohni, ale jak atmosféra v zemi houstla, dali rozkaz všem svým agentum na území Polska schovat zbraně a vrátit se k běžným životům… případně utéct do zahraničí. Pilecki odmítl.

Po dva roky sbíral na režim užitečné informace pro Západ, dokud ho v roce 1947 nezatklo ministerstvo veřejné bezpečnosti. Komunisté několikanásobného válečného hrdinu mlátili a mučili několik měsíců, ale nikdy se jim z něj nepodařilo nic dostat. Dokonce na něj poslali několik v Sovětském svaze vycvičených expertních “výslechových expertů”. Trhali mu nehty, nenechali ho spát, lámali mu kosti… Nic. Takže ho v osmačtyřicátém postavili před vykonstruovaný proces. Witold Pilecki se přiznal ke všemu, co udělal, odmítl všechno, co neudělal a odmítl, že by zradil národ.

Bachaři ho pak mlátili dalších několik týdnů před jeho popravou. Jen tak. Při posledním rozhovoru řekl své ženě: “Zlomili mě. Osvětim je proti nim nic.” Podle všeho mu dali na popravu roubík a sotva mohl stát, ale přesto se mu před smrtí podařilo zvolat: “Ať žije svobodné Polsko!”

A potom, jak to mají komunisté ve zvyku, ticho po pěšině. Pileckého jméno zmizelo z historie. Až do pádu režimu. Naštěstí si na něj pár lidí pamatovalo a začal se probírat ve školách, začaly se o něm točit dokumenty, dokonce má po sobě pojmenovanou řadu ulic. A celkem mile je podle něj navržený největší vrahoun nacistů v dějinách interaktivní zábavy, BJ Blazkowicz z akční série Wolfenstein.

Takže až někdy dostanete tu hru do ruky, nezapomeňte, že ta nepřemožitelná hora masa a kostí… ve skutečnosti žila, byla dobrý člověk a chtěla jen opravit svůj starý barák a vychovat rodinu. Ale když vám na zemi sahají náckové nebo komunisté, musíte se nejdřív pověnovat tomu, že.

Podobné články

Doporučujeme

Další články