1. října 1946 bylo 12 z 22 nacistických pohlavárů obžalovaných v rámci Norimberského procesu odsouzeno k trestu smrti. Šlo o největší soudní proces s válečnými zločinci své doby. Na šibenici pak ale skončila jen desítka mužů; Hermann Göring v předvečer popravy spáchal sebevraždu a Martin Bormann byl odsouzen v nepřítomnosti. Kdo všechno našel smrt v oprátce spravedlnosti?
1. Joachim von Ribbentrop
Říšský ministr zahraničí, který proslul v prvé řadě paktem o neútočení uzavřeným se sovětským ministrem zahraničí Vjačeslavem Molotovem. Prominentní nacista byl shledán vinným ze všech čtyř hlavních bodů obžaloby, tedy ze spiknutí umožňujícího spáchat nacistické zločiny, zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Von Ribbentrop se aktivně podílel na všech aktech německé agrese od anšlusu Rakouska po okupaci Československa. Kdysi suverénní ministr před soudem působil dojmem zlomeného člověka, který ale stále trval na své oddanosti Adolfu Hitlerovi. Jeho poslední slova byla: "Bůh ochraňuj Německo! Mým posledním přáním je, aby byla zachována jednota Německa a aby mezi Východem a Západem došlo k dorozumění."
2. Wilhelm Keitel
Vysoce vyznamenaný veterán první světové války se s hodností polního maršála stal vrchním velitelem Wehrmachtu. Ač se Hitlerovi neúspěšně snažil rozmluvit jak invazi do Francie, tak do Sovětského svazu, byl v Norimberském procesu shledán vinným ze zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Soud neuznal jeho obhajobu postavenou na tom, že jako voják jen plnil rozkazy, jelikož Keitel si byl moc dobře vědom toho, že většina těchto rozkazů byla v rozporu s mezinárodním právem. Nebylo vyhověno ani Keitelově přání být jako voják popraven zastřelením popravčí četou. Na šibenici umíral dlouhých 24 minut. Jeho poslední slova zněla: "Ať je bůh všemohoucí milosrdný k německému lidu. Dva miliony jeho synů padlo za vlast ve válce. Já je nyní následuji."
3. Ernst Kaltenbrunner
Původně vystudovaný právník se po sebevraždě Heinricha Himmlera stal nejvýše postaveným mužem SS. Během války působil nadprůměrně vysoký Kaltenbrunner, jehož tvář hyzdila hluboká jizva po šermířském souboji, jako velitel policie ve Vídni, kde proslul svou krutostí. Zároveň se podílel na konečném řešení židovské otázky a neskrýval svou nenávist vůči Židům. Během tribunálu u něj došlo k vážným zdravotním problémům, a díky vnitřnímu krvácení do mozku musel být k soudu dopravován na invalidním vozíku, jelikož prakticky ochrnul. Jeho žádosti o zproštění obžaloby ze zdravotních důvodů nebylo vyhověno a k trestu smrti byl odsouzen za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. S oprátkou kolem krku prohlásil, že miloval svou vlast a její obyvatele a přeje Německu hodně štěstí do budoucna. Podle lékařů byl v době popravy jeho stav natolik vážný, že by mu i v případě osvobození zbývalo maximálně pár týdnů života.
4. Alfred Rosenberg
Rosenberg se narodil estonským rodičům v Tallinnu, odkud před Říjnovou revolucí uprchl přes Paříž do Mnichova. Zde se v rámci antibolševických kruhů stal jedním z prvních členů NSDAP a později patřil ke členům nejvlivnějším. Byl to právě on, kdo byl čelní postavou při vytváření nacistické ideologie, včetně teorií o nadřazenosti árijské rasy, nutnosti vyhubit Židy nebo nutnosti bojovat o životní prostor pro německý národ. Od roku 1942 vykonával z osobního pověření Adolfa Hitlera, který byl jeho blízkým přítelem, funkci ministra pro okupovaná území, podílel se i na šíření nacistické propagandy. V Norimberském procesu byl odsouzen k trestu smrti za vinu ve všech bodech obžaloby. Během soudu trval na svém přesvědčení a neprojevoval žádnou lítost. Když byl na šibenici dotázán, zda chce pronést nějaká poslední slova, odpověděl popravčímu jen lakonické: "Ne."
5. Hans Frank
Stejně jako Kaltenbrunner, i Hans Frank byl původně vystudovaný právník. Byl jedním z prvních členů nacistické strany a již prakticky od samého počátku Hitlerovým právním poradcem. Zároveň byl Frank vášnivým šachistou, který sehrál několik vyrovnaných partií s tehdejšími špičkovými hráči, což svědčí o jeho nadprůměrné inteligenci. Za války se stal guvernérem a tedy prakticky neomezeným vládcem okupovaného Polska, kde se ve velkém podílel na útlaku Poláků a hlavně na masové likvidaci Židů v koncentračních táborech. Jako jeden z mála poskytl soudu své deníky, které sloužily jako důkazy v jeho neprospěch a po odsouzení k trestu smrti za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti prohlásil, že vina Německa nebude smazána ani za tisíc let. Jako jediný z odsouzených k smrti projevoval lítost a pokání a dokonce se obrátil na víru. Na popravu kráčel Frank s klidným výrazem a než se pod ním otevřelo propadliště, poděkoval za vlídné zacházení v zajetí a poprosil boha, ať přijme jeho duši s odpuštěním.
6. Julius Streicher
Streicher, který se před vypuknutím první světové války krátce živil jako učitel na základní škole, byl jedním z nejfanatičtějších nacistů a hlavně horlivým antisemitou. Svou bezmeznou nenávist vůči Židům projevoval hlavně jako vydavatel novin Der Stürmer, které byly zaměřeny víceméně jen na protižidovskou propagandu a karikatury a informace v nich otištěné byly z větší části jen snůškou nehorázných lží. Popraven byl Streicher za spáchání zločinů proti lidskosti. Samotný proces odmítal uznat a označoval ho za výhru světového židovstva, soudem pohrdal a namísto obhajoby jen omílal své antisemitské teze. Na šibenici nejprve pronesl, že jeho soudce a popravčí stejně jednou oběsí židobolševici a smrti vstříc se zřítil s výkřikem: "Heil Hitler!"
7. Fritz Sauckel
Oficiálně se Sauckelova funkce v třetí říši označovala jako generální zmocněnec pro distribuci pracovních sil. V praxi to znamenalo, že oddaný nacista Sauckel měl na starosti deportaci několika milionů nuceně na práci nasazených lidí z okupovaných území, mimo jiné tedy i z protektorátu Čechy a Morava. Osobně se zasazoval o nelidské podmínky, v nichž museli tito totálně nasazení lidé v Německu vykonávat tvrdou fyzickou práci, za niž nebyli ohodnoceni buď vůbec, nebo ve výjimečných případech jen zcela minimálně. Jako nacistický otrokář byl odsouzen za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Poslední slova Fritze Sauckela zněla: "Umírám nevinný, můj rozsudek je nespravedlivý. Bůh ochraňuj Německo!"
8. Alfred Jodl
Jodl byl vedle Keitela druhým vrcholným představitelem německé armády a z pozice náčelníka operačního štábu ozbrojených sil byl Keiteloým zástupcem. Během války působil jako jeden z nejdůležitějších Hitlerových vojenských poradců a byl to právě Jodl, kdo podepsal bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Stejně jako v případě Keitela i Jodlova obhajoba, že byl jen vojákem plnícím rozkazy Hitlera jakožto vrchního velitele ozbrojených sil, byla zamítnuta stejně jako žádost o vojenskou popravu zastřelením. Jodlovo odsouzení k trestu smrti přitom vyvolalo největší kontroverze a francouzský soudce Henri Donnedieu de Vabres označil verdikt svých kolegů za naprosté selhání spravedlnosti. V 50. letech byl Jodlův případ přezkoumán a rozsudek zrušen a označen za smutný příklad spravedlnosti vítězů, kde muž, který si bezpochyby zasloužil výjimečný trest vězení, byl zbytečně popraven. Na smrt šel Jodl klidně a jeho poslední větou bylo: "Zdravím tě, mé věčné Německo."
9. Wilhelm Frick
Po atentátu na Reinharda Heydricha a dvojitém infarktu Kurta Daluegeho byl Wilhelm Frick jmenován říšským protektorem protektorátu Čechy a Morava. Mohl si ale nechat jen snít o prakticky neomezené moci, které se těšil Heydrich, jelikož fakticky protektorát řídil K. H. Frank jako německý státní ministr pro protektorát. Frick byl původně policejním ředitelem, který své zkušenosti využil k budování nacistického státu a dosahování jeho nadvlády nad okupovaným územím. Než byl jmenován protektorem, zastával v nacistickém Německu post ministra vnitra, v rámci čehož se podílel nejen na tvorbě Norimberských zákonů, které byly klíčové pro holokaust, ale například i programu T4, který sloužil k zabíjení postižených. U soudu zcela odmítl vypovídat a podle popravčích snášel cestu na šibenici ze všech odsouzených nejhůře a na schodech se zhroutil. Svá poslední slova vykoktal přiškrceným hlasem: "Ať žije věčné Německo."
10. Arthur Seyß-Inquart
Rodák ze Stonařovic u Jihlavy, jehož rodiče do Česka emigrovali z Rakouska za prací, sehrál klíčovou roli v anšlusu Rakouska a jako člen rakouské NSDAP byl na osobní nátlak Hitlera rakouským kancléřem Kurtem Schuschniggem jmenován ministrem vnitra Rakouska. Následně byl instalován místo Schuschnigga a stal se kancléřem, který umožnil vpád německých vojsk na území Rakouska bez jakéhokoliv odporu. V roce 1940 ho Hitler jmenoval říšským komisařem okupovaného Nizozemska, kde se Seyß-Inquart podílel například na masových deportacích Židů do koncentračních táborů. Ze všech odsouzených v Norimberském procesu na smrt mu bylo naměřeno nejvyšší IQ. Trest přijal Seyß-Inquart s tím, že nic jiného ani nečekal. Popraven byl jako poslední a na šibenici pronesl, že doufá, že jeho poprava bude poslední zbytečnou smrtí druhé světové války a že věří, že nové generace se z druhoválečných chyb poučí a budou žít v míru. Se slovy: "Věřím v Německo" zemřel a jeho tělo stejně jako tělo všech ostatních popravených bylo zpopelněno a popel tajně vsypán do řeky.
11. Hermann Göring
Göring byl všeobecně považován za pomyslný zlatý hřeb Norimberského procesu, jelikož byl fakticky nejvýše postaveným nacistou, kterého se podařilo spojencům dopadnout. Göring byl prvoválečným leteckým esem, což ho předurčilo pro post vrchního velitele Luftwaffe. Zároveň byl jedním z nejbližších Hitlerových spojenců, ale i ješitným egomaniakem závislým na drogách. Pomáhal zakládat obávané gestapo a sám sebe povýšil do hodnosti říšského maršála, což byla uměle vytvořená nejvyšší vojenská hodnost v celém Německu, nad níž byl pouze formálně už jen sám Hitler jakožto Vůdce. Během procesu se Göring choval velkopansky, jak bylo ostatně jeho dobrým zvykem. Odsouzen byl k trestu smrti, kterému unikl, když v noci těsně před popravou, kterou považoval za navýsost potupnou, spolkl kyanidovou kapsli a spáchal tak sebevraždu. Kdo mu jed do cely propašoval, je dodnes nejasné.
12. Martin Bormann
Specifické postavení mezi nacisty odsouzenými v Norimberském procesu k smrti měl Martin Bormann, který byl souzen i odsouzen v nepřítomnosti. Bormann byl po dodnes nevyjasněném zběhnutí Rudolfa Hesse, který od tribunálu odešel s doživotním trestem, který si jako jediný odseděl, jmenován Hitlerovým osobním tajemníkem. Jako jeden z těch, co měli k Hitlerovi nejblíže, budoval Bormann svůj vliv jako jakási říšská šedá eminence. Byl to právě Bormann, kdo přišel s nápadem nechat Hitlerovi zbudovat pevnost Orlí hnízdo v Berchtesgadenu a Hitler ho ve své závěti označil za svého nejvěrnějšího muže. Prakticky všichni ostatní prominentní nacisté ale Bormanna pro jeho zákeřnou úlisnost nenáviděli. Soud s Bormannem probíhal bez jeho účasti, jelikož naposledy byl spatřen při útěku z Hitlerova berlínského bunkru a mělo se za to, že uprchl a nebyl dosud dopaden. Až v 70. letech byly náhodně při stavebních pracích v Berlíně odhaleny ostatky, které byly s jistotou v roce 1998 prohlášeny ze Bormannovy. Jejich analýza ukázala, že nejspíše na útěku rovněž spáchal sebevraždu polknutím otrávené kapsle a v době vynesení rozsudku byl již Bormann přes rok mrtvý.
A tady si přečtěte, jak to zřejmě bylo s legendární Chruščovovou botou.
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
